flákačský delirium

Občas jsou ty myšlenky tak rychlý a zamotaný, že si radši lehnu a dělám, že vůbec nejsou. A to pak ubíhaj minuty mnohem rychlejc a já si rázem připadám jako vypadlej z telky. Absolutně nepatřící, úplně mimo. 

Je pro mě těžký se takhle zorientovat ve všech povinnostech, když mám tendence je neustále přerušovat s vleklým: “Však to počká”. 

A i když si kolikrát rozvrhávám dny do řádků a strkám k nim úkoly, stejně vim, že jedinej řádek, co mě zajímá, je pátek a ta volná bílá kolonka, do které se nesmyslně tvrdohlavě pokaždé snažim napsat: “relax”. A přesně ten relax si podvědomě navozuju celej týden, v pátek ho umocním a v neděli zas stresuju, kolik jsem toho nestih’. Při pohledu na zameškané však místo snahy o dokončení velmi snadno rezignuji, že ten svět je občas prostě větší než já.