Lesní víla

Zahlédl jsem lesní vílu,
bylá štíhlá jako proutek,
nádherně se při chůzi vlnila.

Plavé vlasy po kolena,
sluncem se ji třpytily,
oči světlé jako chrpy,
velmi se mi líbila.

Jak jsem se tak na ni díval,
náhle jsem zní vzplál,
neboj se mě krásná vílo.

Její pohled posmutnělý,
přehlédl mě celého,
lesní víla nemůže mít,
člověka za milého.

Občas se to přece stává,
když královna to dovolí,
ty však nejsi správný člověk,
do lesů či do polí.

Měla pravdu, zatraceně,
přiznal jsem to váhavě,
lesní víla patří lesu,
já zas žiji v Praze.

Takhle moje romance končí,
sotva vlastně začala,
cítil jsem se velmi špatně,
když tam víla tiše plakala.

No tak jsme se rozloučili,
každý máme ten svůj svět,
často ale, to mi věřte,
moc rád bych se vrátil zpět.