Pět v jednom

Uprostřed pole se na strašáka slétlo několik vran. Sedělo jich pět pohromadě.

"Chtěl bych létat jako vy," posteskne si strašák. 

"Nebudeme ti lhát ani mazat med kolem pusy. Jsi slaměný a nemůžeš létat."

Strašák se jen smutně zadívá do dáli, kde právě vzplál oheň a začal pole pohlcovat. 

"Leťte raději pryč, za chvíli už by mohlo být pro vás pozdě," zašeptá odevzdaně.

Čtyři z nich hned odletí, ale pátá sedí dál a zašeptá strašákovi do ucha.

"Pokud máš čisté srdce, může se ti vše vyplnit." A odletí.

Strašák zavře oči. Pronese tichou modlitbu. Po chvíli oheň uchvátí jeho prázdný 

podstavec.

 

_____________________________________________________________________________________

 

Otevřel oči. Ležel na slaměné matraci ve sklepě a byl spoutaný řetězy. Malým oknem 

sem pronikalo světlo. V místnosti byl stolek, na něm sklenice medu a vedle malý štětec. 

Proč zrovna tyhle věci pohromadě? Pak se rozrazily dveře a dovnitř vstoupil muž.

"Lhát se nemá , to tě neučili? Při převozu sis pro sebe ulil několik kilo mého prášku a 

tvrdil jsi, že o tom nic nevíš. Teď musíš nést následky."

Pronesl muž, vzal do ruky štětec, namočil ho do medu, potřel spoutanému ucho a 

pak i zbytek obličeje. Pak vstal, odešel a místo něj vběhl do sklepa rozzuřený hladový medvěd.....

 

____________________________________________________________________________________________

 

V kokpitu porouchané rakety směřující neodvratně v kolizním kurzu k Měsíci se dva piloti, jediní 

členové posádky, pomalu smiřovali s osudem.

"Co si dáme jako poslední jídlo?"

"Dal bych si vánočku s máslem a medem...."

"A kde bys to chtěl ve vesmíru najít? V pekárně U Marťana? A nechtěl bys buchtičky se šodó?

Na hlavu slaměný klobouk, za ucho pár třešní ....."

"Tak se nezblázni. Nebudu ti lhát. Chtěl bych mít na jednom talíři pohromadě kuřecí i vepřový

řízky..... hromadu salátu..... A kousek citrónu."

"Kdyby mi tu pak ho*na nelítaly kolem hlavy, tak bych se z tvých vysněných jídel normálně po*ral...."

 

______________________________________________________________________________________________

 

Na lavičce seděl osamělý muž. Revolver v ruce. Hleděl do západu slunce. 

Od útlého věku nebyl jeho život žádný med. Říkali mu, že se to jednou vše zlomí. Jenže lhali. 

Čtyřicet let doufal a věřil, že zvrat jednou přijde. Bylo mu na nic ze všech těch falešných 

nadějí. Už neměl sílu jít dál. Přiložil si revolver k hlavě vedle ucha, natáhl kohoutek a sledoval 

před očima film svého života. On a štěstí? Láska? Nikdy je neměl pohromadě.

Po tváři mu stékala slza.

Zavřel oči.

Rána.

Jeho slaměný zakrvácený klobouk se pomalu snášel k zemi.

Slunce zapadlo a jeho plamen vyhasl.

 

________________________________________________________________________________________________

 

Chudý pocestný toulal se lesy po prašných cestách , bez peněz, bez jídla, zcela 

zesláblý. Vyčerpán se zhroutil k zemi a jen potichu se modlil a přál si zázrak.

"Vstaň, muži. Slyším tvé modlitby," promluvil muž na koni, který se zjevil odnikud. 

"Vidím, že tvůjživot není žádný med. I slaměný strašák támhle na poli se má lépe. 

Pokud máš všech pět pohromadě,daruješ mi, o co si řeknu a dám ti měšec plný zlaťáků."

"A čeho si žádáš, pane?"

"Nebudu ti lhát. Chci tvé ucho."

Pocestný strhne muže z koně a podřízne mu hrdlo.

"Já ti dám ucho, ty jeden dobytku."