Rozepsání

Stačí si sednout a začít psát. Sedět a psát. Nic dalšího. Možná by bodl čaj a hlavně ticho. Aby kolem nebyl rámus. Ale hovno, na to ser, stačí psát. Seď a piš. Vzpomeň si, jaký to bylo dřív. Ne, že bych dlouho nepsal, pořád je co psát. Ale tohle je jiný. To je ta forma, na kterou jsem zapomněl. Ale vzpomenu si. Jen si vzpomenout…

Když jsem nežail sex, měl jsem psaní. Byla to erupce, rozkoš, orgamus. To zní pitomě. Ale ten vnitřní nátlak a následná úleva, se k tomu dal přirovnat. Psal jsem abych žil. Psal jsem abych hořel, psal jsem abych dýchal. Ťukal jsem na psací stroj, do klávesnice, škrábal jsem ta slova po nocích, ve školní lavici, po barech, na toaleťák. Kamkoliv. Psal jsem sprosté básně, moje máti našla mojí básničku o spolužaččiných prsou v kalhotách před praním. Nešlo to schovat, byly všude.

Šňupal jsem pervitin a slova tryskala průjmem. Na houbách jsem sepsal svojí budoucnost. Na psychóze jsem psal věci, které šokovaly i terapeutku. Nebo rozesmály, kdo ví. Na detoxu jsem -zavřený na hajzlíku, abych nerušil spolubydlící- sepsal svůj nejslavnější feťáckej hit. Hudbu. Psal jsem texty, povídky, všechno. Teď chci napsat knihu.

To jsem ještě nedělal. Knihu o recepci. O recepčním. Velkej román. Nebo aspoň novelu. Sednu si k tomu a začnu psát. Pustím k tomu jazz. Mám první poznámky, musím to ještě trochu předpřipravit, sestavit si podklady, vytvořit svět, kostru a pak na to nabalit maso. Pak se to celé sestříhá. Zní to jednoduše, ale tohle jsem ještě nedělal. Potřebuju čas. Ten na recepci v noci mám. Tak jdem na to. Kde začít? Tady. Teď.

Sednu si a budu psát. Dělám to pořád. Mám plné poznámky v mobilu, excelový soubor, napsal jsem více písmen, slov a vět, než běžný smrtelník. Jsem na dalším hotelu, už na mém osmém, kde můžu sedět a psát. Po uzávěrce, po frmolu. Někdy po táhlém nudném večeru. Ale můžu. A chci. Stačí si sednout, stačí se rozcvičit.