Subjektivně zabarvený popis

Probudila jsem se do mrazivého zimního dne a pohled z okna mi naskytl tu nejúžasnější podívanou. Padali obrovské sněhové vločky. Snášely se zlehka jako labutí peříčka a při nárazu větru se roztančily v divokém tanci.
Chtěla bych na chvíli být malou vločkou, co se třpytí v ranním slunci a končí svou osamělou cestu na bílém koberci ostatních vloček. Vítr si s nimi pohrává a roznáší dál po ulici. Na některých místech je sněhu méně, někde více. Sleduji malé děti, táhnoucí sáně a užívající si zimních radovánek. Trochu jim závidím, jenže s červeným nosem a šátkem kolem krku s hrnkem horkého čaje a teplotou bych těžko mámě vysvětlovala, jak moc toužím po studeném sněhu a jízdě na saních. Musí mi stačit jen pohled z okna, ale sníh vydrží a až mi bude vážně o moc lépe zařádím si na té sněhové peřině také.
Se skloněnou hlavou odcházím do vedlejší místnosti a s úžasem hledím na rozzářenou tvář svého brášky. Se smíchem a plamínky v jeho šibalských očích, napřahuje ruku a ukazuje mi svojí první sněhovou vločku. Stojíme spolu s bráškou na balkoně a skrze zamrzlé okno pozorujeme okolní krajinu. Dětské hřiště je pod sněhovou peřinou k nepoznání, jen houpačka se lehce kymácí ve větru sem a tam jako by jí bylo smutno, že na ní nikdo nesedí koho by mohla pohoupat. Stromy se pod tíhou sněhu prohýbají a sklání své větve smutně k zemi. Asi hledají své poslední lístky, ale ty už dávno přikryl sníh.
Ptáci se brodí závějí a zvedají vysoko nohy, Přehrabujíí sníh a hledají něco k snědku. Je mi těch drobečků líto. Poprosím taťku a uděláme jim krmítko.
Lidé, co chodí ulicí, se choulí do těžkých kabátů a halí se do šál. Auta mají na střechách bílou pokrývku. Sníh se tak krásně třpytí jak kousíčky diamantů a vločky mají zblízka prapodivné tvary.
Prožila jsem svůj další zimní den, ovšem tento byl zatím ze všech nejkrásnějších. Těším se na další stejně mrazivé dny. Plné třpytivých vloček.