Koráb lásky

 

 Ač je to nebe, moře, hora. 

  Jsi to ty. Volání.

      Stmívání.

 

      Ač je to pasé, umíráš,

          raduješ se, voláš,

             soumraku!

 

          Básně bez konce,

                tichá revoluce dlaní,

                    možnosti zmrtvýchvstání.

 

                Odjíždíš na lodici lásky,

                    jméno tvé lodi nese jméno té lásky,

                          velké jak odevzdání smířených.

 

                         Nejtesknější noc ve tvém životě,

                            malba nad přístavem úsvitná,

                                do žil nových červánků,

                                      sílu sil vlévá.

 

                                   Galeona snů a trudomyslnost,

                                        v posledním záblesku vidění,

                                             za zrozením nového dne,

                                               napíše na starém dělu,

                                                      za hradbou pevnosti, 

   

              Nad Barcelonou,

                      není slovo pro vystihnutí všeho co se sklání,

                              pokora nad přístavem: boj o úsvit, lid z těla bouře,

                                                  rajské sevření, dluh jitřní vytrvalosti,

                                                             žízeň pro nový život.

 

                 Světlo  prchlivost zázrak   krajin   bolesti   ticha

                         krátkost spojení, živoucí odloučení,

                                      jiskra návratu.

 

                  Z vln se stávají lidé, rozdováděné formy pohybu,

                         ohledávání tvarů, tisíceletá vteřina ve fázi vzletu,

                                  kéž bych ji přijal s nadějí na vše co dýchá.

 

                       Dobré mocnosti se zde vtělují do vědomí,

                              kdyby jen klid dal se těla jejich zvířit,

                                        než vše odešlo...

 

                            ' Z TICHA PŘED ROZEDNĚNÍM

                                 Z TICHA PŘED ZROZENÍM

                                       RODÍ SE BÁSEŇ

                                         NAHÁ JAKO PÍSEŇ NOCI

                                               

                                                    STÍNU ŠÍJE    VPADLA

                                                       ZÁHADA MOŘÍ A ZÁZRAČNOST

                                                           ŽIVÉ JSOUCOSTI PROBODNUTÍ

           

                  VÝHEŇ VÍTĚZSTVÍ'

 

              

                  meditace úsvitných vítězství zaplaví vinětu světla

                  chrám nesmírné krásy a působnosti vletí ke hrdinským hvězdám

                  rackové krouží nad přístavním majákem 

                   

                  myšlenky se nýtují do krouživé modři rozhlasových vln

                  z černého mramoru se do mne noří oči futuristy

                  z úvahy nad jeho prožíváním dostávám závratě

 

                  obrazotvornost minulost si mne našla

                  postava dostojí lůna niterné hypnózy

                  před početím kyselina mne hýčká

 

                  objevují mne zeskelňatelé objekty

                  všechny trvající na transpojitost básníkova trvání

                  už není neshledání jen věčný návrat lidského hledání

 

                  poměr tváře a pera se uskutečňuje obratem noci

                  ranní smilování nad nekonečnou maličkostí světa

                  prolomí jen vlny pro které miluji

 

                  a plachty nesou jméno Lásky

                  zrozené před zrozením rozednění

                  zrozené z ticha před básní

 

                  před básní jež trvá celé věky

                  nahá jako výheň vítězství

                  krásná jako labutí šíje

                  

                  jsoucí vbodnutí

                   něha splynutí

                      jiskra návratu naděje

                            na korábu lásky.

 

   Poraněné perutě

      ochotně tmí záhadu

         klidu své věčnosti

 

        Svým milovaním hledím

         a nacházím zase potěchu 

          v tom dýchat blaženě a vyrovnaně.

 

             Toužím být s tebou někde blízko,

                    napsat tvému domu, že je zde.

 

                   Lásko, neopouštěj mne,

                         vždy jsi byla průvodem i válkou - 

 

                       Lásko, jak jsi nenaplnitelná,

                              bytosti osudu,

 

                             v poháru nedostižných,

                                 stíní svit vítězství,

 

                                 ...a potomci mých vizí

                                  ...skulpturování do světa

 

                                        Ať budoucnost Vesmíru

                                             není nám cizí.