Kdo jsi, netvor?

Krutý, dech beroucí řev,
stvoření které křičí, sápe se po vzdušných proudech,
nikdo ho nezastaví, neptá se,
při jeho letmém zahlédnutí tuhne krev v žilách,

vítr se vzedmul, když padal k zemi,
ohlušující rána se rozléhala krajinou,
tvor tak vznešený se zachytil o tvrdou skálu,
kvílivým stenem zavřeštěl.

Ale proč neutíkáš?

Slyšíš jen vřískot rosy, plačtivé prosby o slunce,
jen špitnutí krkavce, který prosí o slitování.

A co ty? proč neutíkáš před netvorem?
Podívej se ještě jednou,
podívej se...!

Malé dítě se směje, poprvé vidí motýla,
jak krouží vzduchem, jemně poletuje,
jako pápěří vzrostlých pampelišek,
přistál jí na prstu, tak ladné stvoření.

Tady je tvůj netvor, tvoje zhouba,
proč chceš zničit motýlka?
Ty si pro motýla netvor,
viděl si snad někdy že by tě chtěl zahubit?

Když i motýl je více člověk než ty...
Tak kdo jsi potom?