Rozhovor

  Strach, smutek, hlad, jak tohle souvisí? Jsem smutný z hladu a mám strach, že snad hlady zemřu? Ó, ano, smrt jsem zapomněl, nezapomněl, jen zmiňuji později, zmínit.

  Ne, to není ta kombinace, ač v břiše kručí šíleně.

   Sedím ve vlaku, přemýšlím o věcech, jak už bývá zvykem, nevím proč, vynořuje se mi smrt, ale v jaké souvislosti? Nevím, o smrti nepřemýšlím, ale asi by bylo… to je díra, přes to bych jet nechtěl, tam zapadne a pak… no, …zajímavé poznat, jaké to je zabít někoho vinného. Že jenom vinného? Ano, nač zabíjet nevinného, to bych nebyl o nic lepší než mnozí jiní vrazi. Ale když bych zabil vinného, byl bych lepší? – Ovšem, světu by se ulevilo… Ale co kdyby se mi to zalíbilo? – Pak bych zabil další… Vinné? Ano… A jak poznat vinného? Přeci člověka, který spáchal nějaký ohavný čin… Třeba vraždu? Třeba. Třeba někoho znásilnil? Třeba. Třeba někoho okradl? Hm, to asi úplně ne. Třeba nějak křivdil? Hmm, lákavé, ale ne. Opravdu? Jasně, proč se ptáš znovu? Já nevím, přec jen, člověk, který ti křivdí, tě určitě musí naštvat… Přesto to ale není důvod k vraždě, nemyslíš? A vůbec se mě už na tuhle otázku neptej! A co třeba, kdybys bojoval o děvče? Byl bys schopný zbavit se konkurence? Ne! Ani kdybys udělal dojem na to děvče? Ne! Takové děvče bych nechtěl! Ale proč ne? Byla by to partnerka do všech situací… Vážně? Takže podle nových průzkumů si máme vybírat partnerku dle toho, zda schvaluje či neschvaluje vraždu? – To ne, ale já nevím, vem si, kolik škody by mohl napáchat, kdybys vyhrál a on ne. – Nenapáchá… - Zabiješ ho? Ne! – Tak jak tomu zabráníš? – Mám lepší způsoby. – Domluva? – Dá se to tak nazvat…  To jste mi něco připomněl, kluci, vemte ho, odvezte a můžete si ho podat. Nesmí už nikomu nic vyžvanit. Co se tváříte tak vážně najednou? Když tedy někoho hodlám zabít, tak se vám to zas nelíbí? – Ehm, já vás nechtěl naštvat…  - Na to už je pozdě, příteli. Rozmyslete si poslední přání a já se o vás osobně postarám. – Směl bych zavolat své rodině? – Éé, ne?! Abyste žadonil o pomoc? Ale jděte mi k šípku… Popadněte ho a jděte.

    Pusťte mě! Já nikomu nic neřeknu! Prosím! Mám rodinu a děti… Nenechávejte je samotné! – Nebudou samotné, mají ještě matku… - Prosím! Moc vás prosím! – Poklekni a popros! – Prosím! – Teď mi polib botu a popros ještě jednou! – Prosím! – Checheche, viděli jste, jak se tvářil? Hehe. Vstávejte, celé to byl jen žert a hra. Nikdo vás nechce zabít, jen jsem zkoušel, jak budete reagovat na svou vlastní metodu…  Chápu, nemáte slov. Nevadí!