Předtím...

O dětství asi zatím není potřeba mluvit. A asi ani o tom, co bylo potom. I když… Proč jsem si tehdy myslela, že všichni ti kluci, co o mně stojí, a že jich opravdu nebylo málo, proč jsem si myslela, že mi patří? A že tím, že se s nimi vyspím, se jim nějakým způsobem odvděčuji, a zároveň se jich zbavuji, i je k sobě poutám? A proč jsem pak tak těžce nesla, když jsme dospěli, že oni mají svůj život, do kterého už nepatřím, že mají své milenky, své ženy a své děti? Žárlím. Ne na všechny, ale žárlím. Jsem nejraději za ty, co zůstali starými mládenci a vlastně jsem vděčná i za ty, se kterými jsem nikdy nespala. Jeden z nich mne hluboce miloval a nedávno mi řekl: "Chtěl jsem ti dát lásku, tolik jsem tě miloval, tolik jsem tě chtěl. Ale ty jsi chtěla utrpení, a to jsem ti dát nemohl."
Vím přesně, jak mi bylo. Pila jsem a motala se kolem chlapů, protože jsem měla strach. Pila jsem toužíce po sebevyjádření, ale měla jsem strach. Byla to bolest z konformity, do které jsem za žádnou cenu nechtěla upadnout. Nelze vytvářet hodnoty ve světě, který požaduje striktní řád, kdy nejde vyměnit den za noc a střízlivost za zmaštěnost. A tak jsem se potácela v touze něco stvořit a neschopnosti udělat cokoli jiného, než upadat pomocí alkoholu a plánů, které jsem mimo střízlivou realitu vytvářela.

1
Oslovení lidé
0