Člověk není nikdy sám

 

Okno víc nejde

a vzduch je  jako kolomaz

výpravčí pískl jako komár

zvednul  terč na půl žerdi

a fíra dal koním oves

vzduch už začal trochu foukat

když nastupoval poslední pasažér

kufr, tašku, deštník a klobouk v ruce

 

vždycky se nějakej cvok najde

 

protijedoucí vlak

vyboxuje z kupé pár zpocených slov

zvedne na vteřinu oči od jehlic

otevře aktovku se řízkem

velikosti Václavského náměstí,

zívající ústa malé holčičky

a dveře:

 

Přistoupil, prosím?

 

Z lesklé hlavy nad aktovkou stékají kapky

spojené do čůrku

padajícího na Václavák v levé

pravá s jízdenkou

vytaženou z vytahané vesty

Chlápek naproti podal jízdenku

rukou s nezapálenou cigaretou.

Průvodčí zavrtěl hlavou s úsměvem:

 

Šťastnou cestu!

 

Vlak jede lesem, mezi poli,

souběžně se silnicí

podél řeky

a v kupé se osvěžilo

(zdání klame)

Loďka  vesluje a nevnímá

dítě ale mává neadresně na celý vlak

dokud nezmizí za zatáčkou

tunel před  cílovou stanicí,

budeme vystupovat.

 

Kufr, tašky, hůl, hřeben, rtěnka...

 

Brrrrrrrrrrrzdy skřřřřřřřřříííípou

 

Co asi to dítě na pramici...