Sound tunnel

Tato pasáž bude uvedene s poznámkou, po smrti odresáta vrátit zpátky do náruče budoucnosti.

Fraktální temnota bude navždy odmrštěna. Na tuhle noc se budou psát dějiny. Enthuziasmus liberárních plátků imaginistické enklávy nebral konců. Chlapec se vrátil s průzkumu neznámého vesmírného tělesa. Našel tam záznamník jednoho mýtického krále. Jeho trůn byl pokryt ostatky jedné z nejzáhadnějších postav soustavy. Kolosiální tvary kostí ohlodané hlubinou času a tváří nahých Apesiánských monster. Krátery vybíhající sto metrů pod hladinou zamrzlého jezera. Do temné purpurové naběhlé žíly nebeských prsou se skláněly nad horizont, z něhož se tyčila zlověstná siluleta gigantického holodómu. Zelenosvastické plavidla deflorují bariéru zvuku a slétají se nad nadpozemsky vibrující modř přes pláně levitujících úlomků harmoriánských hor.

Ze zamrzlého jezera vycházejí tvorové, jež spali déle než sedm staletí, celí obrostlí neznámým druhem mýtické flóry a iridiánského dialektu. Nory, které dermální laboratoře považovaly za vyhynulé a neobyvatelné, objevily svůj vzdálený obraz života. Atmosféra ponořena v tisíceletém spánku se vrátila do života, když byla penetrována noosféřany, jež obrodili její potenciál a terraformovaly planetu i život ve vzdálených nesmírných oceánech a kaňonech. Potomci lidí se dozvěděli o události mezigalaktických symfonií již v roce počátek 7777x. S úctou vyznávali každý další mítink na jedné ze vzdálenených obyvatelných syntetických hvězd.

Cestovali tam artificielními červími dírami skrz průzkumné lomenice transastrálních rovnic. Kolonizovali spoustu dalších vesmírů a vždy se vraceli se zkušeností, jež přesahovala původní učení o biologické a materiální podstatě všech živých věcí. S nemněností se pohybovali po povrchu vybudovaných těles, přistávali na vzdálených měsících a překračovali rychlost světla, i když se ve vzdáleném zrcadle přítomnosti zdálo, že Velký Exomorph to takto nezamýšlel. Jenže transcendentní legenda entheomorphích početí nemá žádné hranice. Submýtická expanze do vzdálených temnot fraktálního archaismu investovala veškeré dění a lidští tvoři museli subakcebtovat telekinetickou transdispozici všech probíhajících struktur. Na nehmotné těleso všech těl se mohla namotat jenom jedna konstanta vytvořená původním tkalcem pozornosti kvantového vypravěče. Tkadlcem jménem bratřenka kosmická mysl.

Kosmická mysl byl vzdálený příběh, jehož dosah mohl být znát ještě v dalších stoletích, miliony lidí se snažily vžít se do kůže těch, kteří zažili první akci ve skladišti nehmotného střeliva superexplozivní substance, jménem Éthernos. Útvar jménem Callipsó tvaroval směr, kterým se ubíráme po hlavních stěnách naší juxtapozice, celá eskadrona představ, když svěží logické uvažování odpadá na kolej jménem determinativ. 

„Deliberalizovaná mysl mýtizuje théma hrdiného vypravěče, kterého pojídají vlastní vidiny, na plátně sloučené s obrovským levitujícím tvorem, po kterém jdou masivní představy obžerství, trpících obžerství vlastní slávy a pozření démických vizí neuskutečnitelné mapy paměti, zobrazitelné až za několik desetiletí, ne-li století“ Nikdy na nástrojových deskách dronů nebylo napsáno, kdo vyslovil právě tu nebo onu myšlenku. Za vzácnost placenou v časových intervalech zrození se platilo více než pouhým okem okamžiků vysoké definice ceny obrazu“ Viskonzita iluze si dělala nárok na okamžité popření třetí magistrály uvěřitelné shodnosti poloh a názvů, odkapávaných z hudebních elevátorů. „Co se týče švadlenky za subtilní matriožkou konfigurací lyrické představy fraktálního chaosu, je svět, ve kterém píší, nebo ve kterém předznamenávám tyto zjevení, jen otiskem v domě pro panenky, velké a malé bytosti se přeměňují v jediný předmět a mýtická úzkost, silnější než metafyzika prostoru předznamenání nové harmonie, se tře v prsou dvojdomé panenky, jejíž břemena jsou naprosto výsostným tvarem a neuvěřitelným dobrodružstvím příštích spočinutí na auře toho, co povstalo z bezmezného příběhu.“ 

Bezmezný příběh byl archou nového věku, takovou po které prahl nejeden snílek, přitavený na obrazovce post-milénické pozornosti, která neměla náhradu za skutečnost ani za iluzi, jen demýtizovala přírodu a rozprašovala na srdce ustavičný vodotrysk po němž se rozbolavělé sny houpaly jako galeony před démantem měsíce, odraženým v polévce viskonzity světla a fraktálních tvaroslovích. Tvarosloví překračovala pouhá usněsiště pohyby, ze kterého se rozhoupávala tanečnice převtělená do kvantového prince, stříbrného orákula přívětivosti nesmírné představivosti, jejíž chrám dosud měl ztělesnění a ztotožnění v nemnoha živých aspektech posmrtné existence. V místě, jež jsi poznala a věděla, že se v něm rozplýváme, kde odezněly všechny lidské i mimolidské, mimosmyslové i parapsychologické experimenty s lamentací strukturálních fondů vnímání, nová iteriana povstala do zásvětí staletí. Léta obětovala prostému a travnému kolonismu jedné mladé mysli, jejíž schopnosti se zdály být zcela nedozírně, pokud ovšem nebyly zasaženy iluzí každodenního světa a uvažování o hmotě a jejích prostředcích rozmnožit se v původním, přirozeném prostředí, jehož konzistenci znalo jen několik sakrálních degustátorů neviditelného iluminátora. 

Chlapec o kterém vypráví tento příběh, není jenom zlomkem v kónickém mrholení vesmírných zrnění, je rovněž zarovnáním za trasou po které stoupala jedna hvězda, je to příběh hrdiny, který o svém hrdinství nevěděl, příběh o dočastné újmě na věcech budoucích, extrasolárním vizionáři za hranicemi pozemského času. Partitura střípků odvislé enklávy. Na zapovězeném konci vesmírné laboratoře, zvukové laboratoře, probíhá aurální experiment. Uvnitř teleportické části, misen en abyme, abysmální dermalita a telekinetické monstra degradující perceptuabilitu a kompilující ztracený prach vesmírný. Lodě cestující na největší událost v dějinách novodobé historie olympiády teleportování a morphování v reálném čase. Naprosto obloukovité výbojky plazmy a nový exomorph, jež má s tanečníky a jejich osudy své plány. Temnější a děsivější. Napsáno terapií tmou. 

Dehydratovaný autor si ponechává právo na podstatné změny ve fraktálním tunelu imaginace, neboť protagonisté těchto her nejsou ani podobni jemu samotnému, ani se nepodobají těm, za které máme lidské bytosti, tedy pokus bez přípravy, s dodatečnou lhůtou spěšné exkomunikace materiálním vazivem, ztělesněním hmatatelného průletu signifikantním moaré v misen en abyme kvantové entropie. Když pootevřeme víčko dostatečně obskurně a nepohltí nás prázdnota, která šibalsky staví mezi naše reflexe jen stín přikládajícího ohně postupů, může se stát, že dokončíme část naší práce v podstatně teleportovanější době něž je doba výpůstky a nového přijetí dalších těl v dílech těch, které zbožňujeme.

 ----------------------------------

(autor si ponechava pravo na zfilmovatelny otevreny alternativni konec)