Subsuns

Tělo zmražených beatů oscilované do plenárních sfér, paralax všech živých otevřených víček na sedmou v dimenzionálním moaré, světlonoši pozemské termohry rauše a entropičtí triksteři, ti všichni jednou vystoupí ve filmu mém, pomocí boha stvořeném boha všemohoucího, otce našeho divotvorného potenciálu a životadárce principů jak imaginotvorných tak poeticko obrozujících nadčasovou entitu skrytou hluboko v sublimovaném tekutém písku lidskosti...

Růže se promítají na plátno, holografické růže, do místnosti vstupuje jeden z tvůrců, vidíme jeho prsty jak pronikají do obrazotvorného kvocientu, odkud vše vzchází a kam vše zase zaniká, jak je to možné, pomyslí si jeden z přihlížejících v sále?...Další obraz je dělen na mnoho dalších obrazů....

----           ---------         ----------------

Odkapávané předivo beatů, nakapávané řízky, naklepávaný snare, uvařené hatky a twistované, twíky basslinky devastující obřízku molekul prostoru, stáčejícím se do čtvrté dimenze.

devět tvůrců v tanečním transu, pulzuje na polšťářsích poprsí posvátného atomu, milodary světla a stínu se propadají jako struktury univerza chytající larvy nových forem, kukla bunečné retuiculum transliterace melodické kvantity her.

Po všech zdech se objevují obrazky jaké lidské oko nevidělo, černobílé díry do tunelové reality, kapky jako z plátna tanguiho štětce, zalomená symetrie sopek kaskádové paměti.

Multiverza v obrazu svého stvořitele, destrukce a činely v perkusivní persvazi věků, terminály pozornosti neznámých bytostí zrozených v kybernetické budoucnosti.

Expanzivní synapse se měnící v tvory jiných zakončení, tváře dávných mýtických figur oslovující kurzory zhmotňující se tmy, stalagtity dermážních třtin existence.

Panelové kanály mezi propustností tórů a rondó hvězd, černobílá klaviatura mezzobosonových děr, v meziústí dávné dialekty vyhynulých bouřkových chřestíšů.

Poslední z posledních co kdy zhudebnil slovní spojení exodetekce protoplazmatického kovu, termonukleární fúzní reaktor v hlavě a chlopeň jícnu sopky na srdci, harmonická klaviatura sluncí.

Nekonečné cifry měnící se v další a další dimenze, fraktální multidimenzionalita je poslední metou, poté následuje úplné vyprázdněný symbolické skutečnosti a nastává paralelní reflexe mnohaset světů.

Kdo do nich vstoupí, orientuje se pouze na známkách těch stop, které mohli býti promněněny ve skutečnost, proto má snaha zobrazit poezii je jak stimulativní ve senzorické aparatíu, tak službě vizionářské a temné kráse tak posloupnostem rozporuplných řad a průsvitných průniků pod povrch lidského bytí a jádra všech věcí vesmírných.

Utvořme skupinu do které se vejde mnoho kolonií, něco z toho musí být pravda, pravda z lásky k tomu co existuje, pravda, že to kam jsme zašli, musí být překonáno, stín z ohnivé řeky pokračuje, Prométheúv mejdan je nesmírný...

Všichni neuromanceři věku, stoupněte si do svých ústraní a objevte na zapomenuté sítnici další hlavový prostor, ve kterém si běžíte pro nekonečné dynastie acidových podhoubí, až na samou zkázu podvědomé dimenze akustického přenašeče Tvorství.

(Skutečnost že pisatel je tazatel jiné, paralelní existence a milovníkem existentů a halucinogenů, z něj nedělá podivínského schizofrenika, je to spíše dezofrenní xenomorph, přičem strach z existencionální úzkosti a paralýzy necitelné hloubky, je zde nadstavován odstíny intelektuální mlhy a detonujícím potenciálem konceptů valících se na zeď budoucnosti, nebo proti ní, jež se k ní řítí, či ona sama se blíží do našich snů)

A tak je pouze jedna pozemská skutečnost, kterou lze sesadit nebo v ni uvěřit a to tak, že uvaříme duši hvězd a necháme diktovat všefluktuační oko, které osvětluje celý vesmír a všechny proteogalaxie v něm, ultimální a nespoutané.

Tak dobrou noc, aby jste na třetí avenue neprobudili některé největší spáše, nebo mesiáše z hrobu pohádkových postav a starých komiků, šibalské hole a světcova pláče roubeného na jiskrné plejády vesmírů a jejich neskonalých membrán ranních úsvitů Světla.

.....V.H.