Stvoření I.

0. Zánik

Vesmír se rozkládal před nimi jako neskonale rozlehlý oceán tmy, jenž byl na počátku svého zrodu, kde se mladé hvězdy teprve formují v samotné galaxie. Dnes však jejich zrak a mysl byla upřena na nekontrolovatelnou temnou zhoubu, onen neznámý, záhadný jev, jenž ohrožoval celou existenci veškerého bytí univerza.

Zářivé bytosti, vytvořené snad ze samotného spektra prastarého záření z Velkého třesku, pozorovaly, na samotném horizontu událostí časoprostorového kontinua, nekonečně mnoho nezvratných výsledků jejich zdařeného a však nečekaně nebezpečného a nezvratného experimentu.

Bytí těchto stvoření bylo ve všech ohledech nelidské a nadpřirozené. Namísto částí těl z masa a kostí existovali ve formě shluku světélkujících spektrálních entit formující se pomocí neznámých sil do tvarů připomínajících humanoidy.

„Atrigone, jak jsme mohli být tak slepí?“ jeho hlas zněl s naléhavostí, která pulzovala skrz každý jemně uspořádaný foton. „Naše touha po poznání nás oslepila, a nyní, v tomto osudovém okamžiku, čelíme důsledkům naší nevědomosti. Nevyhnutelný konec se rýsuje před námi. Atrigone!“

Promluvil jeden z nich hlasem, jehož tóny připomínaly hrůzné frekvence elektrických výbojů. Tělo zhmotněné z neuvěřitelně jemně uspořádaných fotonů, zářících v modrobílých záblescích, které se neustále měnily a přizpůsobovaly dané emoci. Tvář vypadala lidsky a emoce, byly patrné i v tomto nadpozemském tvaru.

Natrono, jak jsme mohli být tak zaslepení?“ jeho slova byla obtížená tíhou nesmírného zármutku, který zatemňoval jeho světelné bytí. „Celou naší existenci jsme hledali odpovědi, a přesto jsme nahlíželi jen tak krátkozrace. Nyní, když se nám celý vesmír hroutí před očima, si uvědomuji, jak malicherné naše poznání ve skutečnosti bylo.“ Síla jeho světla pohasínala, avšak o to více zářila na místě, které připomínalo lidskou hlavu s hlubokým zamyšleným výrazem na místě, kde by mohla být tvář.

„Natrono. Důvod je prostý, bylo to skryto před našimi zraky. Toto není z našeho vesmíru, ani z našeho časoprostoru, ba ani z našich známých dimenzí. Je to něco, co tu bylo od pradávna, dávno před vznikem našeho světla. A nyní jsme TO pustili k nám! A teď teprve zříme, jak nebezpečné je TO pro náš vesmír, naši budoucnost, naše bytí! Natrono! Spáchali jsme obrovskou chybu. Nikdy jsme neměli pokoušet překročit ty pomyslné hranice našeho světla, které jsme dosud respektovali. Natrono!“ hlubokými dunivými zvuky znepokojeně domluvil druhý. Záře, která ho formovala, mnohonásobně zvýšila svou intenzitu, rudé světlo zahltilo prostor tajemné konstrukce levitující před horizontem událostí.

Třetí bytost, jejíž rudotemné světlo pulzovalo v souznění, přikývla. "Atrigone. Natrono. Zcela souhlasím. Tato ... antihmota, která nyní proniká naším prvním experimentálním gravitačním tunelem, se stala nepředstavitelným chaotickým ničitelem našeho bytí. Bez ohledu na to, co přijde do jejího kontaktu, včetně její vlastní existence, veškerá formovaná hmota je proměněna v nicotu!“

„Atrigone. Natrono. Pustili jste do našeho světa prastarou energii, sílu, kterou nemůžeme nikdy ovládnout. Musíme si přiznat, že to byla Vaše sžíravá zvídavost, která nás přivedla až sem! Atrigone! Natrono!"

Domluvil třetí s tím nejhlubším smutkem v hlase, to co připomínalo tělo zářilo jasně bílým světlem, avšak jeho slova zněla jako temné výstrahy před nevyhnutelnou hrozbou snad se skrytou nenávistí.

"Thuneare! Tato hrozba není omezena pouze na nás samotné. Má komplexní dopad na celý vesmír, a vše živé v něm. Antihmota, kterou jsme neuváženě vpustili do našeho světa, se stala zhoubnou silou. Co je ještě důležitější, je ta nepředvídatelná a chaotická povaha této hmoty, jak se neustále formuje, vyvíjí a pokouší se adaptovat, vetřít do našeho světla!“

Ten druhý, jehož forma již oscilovala mezi červeným a modrým spektrem, souhlasně přikývl. Jeho hlas zněl jako řev tisíce zraněných duší, a přesto byl plný nezvratné moudrosti a děsivého proroctví.

„Thuneare! Všechny naše pohledy do budoucnosti odhalují neodvratitelné! Všechny klíčové časoprostorové momenty vedou k nevyhnutelnému konci! Thuneare!"

Každé jejich slovo neslo s sebou váhu nekonečna a beznaděje, a když se dívali na oceán temnoty před sebou, zdálo se, že sami jsou strážci osudu až za hranicemi lidského chápání. Všechny světelné bytosti, jejichž těla zářila jako hvězdy uprostřed temného vesmíru, se dívaly na nezadržitelný pohyb antihmoty. Jejich pohledy byly jako paprsky ohnivého světla pronikající do tmy.

„Atrigone, Natrono, nyní je čas jednat. Musíme spojit naše myšlenky a energii. Hledání řešení této krize vyžaduje naši plnou pozornost a odvahu. Néjen naše budoucnost závisí na každém našem rozhodnutí.“ Pokračoval jeden z nich s poklidnou odhodlaností.“

"Atrigone. Natrono. Jsme prvními bytostmi ve vesmíru, neseme břemeno zachování jeho existence. Musíme převzít zodpovědnost za naši nerozvážnost. Atrigone. Natrono."

Jeho tělo náhle zářilo rudými odlesky, a to ne jako známka strachu, ale jako projev vášně a pevného záměru. Zářící entity, bez končetin, se zdánlivě vznášely na samém okraji černé díry na objektu vzdorujícímu všem známým silám vesmíru. Věc byla vyrobena z temného průzračného krystalu, jehož povrch zářil podivnými vzory a symboly, snad vytesány samotným vesmírem.

Složitá geometrie tělesa se měnila s každým pohybem a zdála se být živoucím organismem. Zařízení, mezi artefaktem a strojem, jejíž původ byl zahalen mystérií.

Energie, syčící a praskající mezi bytostmi připomínala vážnost situace. Každý z nich cítil tíhu odpovědnosti. Ten neznámý jev představoval nejen hrozbu pro ně, ale pro celý vesmír. Jejich zářivé konce se prostorem šířily dokud nenašly všechny výstupky a rohy onoho tajuplného objektu.

Bytosti se spojily se zařízením pomocí svých světelných těl, jako by byly jedno s tímto záhadným artefaktem. Jejich spojení bylo hlubší než fyzické, bylo to propojení jejich těla a mysli s energií samotného vesmíru. Pomocí manipulace s prapodivnými energetickými vlákny, které vyzařovaly z jejich těl, objekt generoval proudy fotonů, jež tvořily obrazy v ohromujícím třpytícím se tvaru.

Vize, které se v energetickém prostoru před nimi promítaly, jim umožňovaly spatřit všechny možné varianty budoucnosti, jenž mohly vzejít z jejich nerozvážného činu. Zraky upíraly na pohybující se smršť antihmoty, která se nezadržitelně šířila jako rakovina již poloprázdným vesmírem, a v doprovodu ničivých explozí požírala hvězdy a celé galaxie.

Byly to temné obrazy budoucí apokalypsy, ve kterých se vesmír stával místem zkázy a beznaděje. Zmocňovalo je napětí, neboť se ocitli na pokraji neodvratného konce, a jejich osud byl zapečetěn v chladných, neúprosných rukou času a prostoru.

„Natrono! Thuneare! Musíme jednat, a to rychle!“ jeho hlas byl nyní naléhavější, odrážející vzrůstající zoufalství situace. „Není čas na váhání. Každá vteřina, kterou ztrácíme, přibližuje náš vesmír k nevyhnutelné zkáze. Musíme najít cestu, jak zastavit tuto nezadržitelnou sílu, kterou jsme neúmyslně k nám vpustily! Natrono! Thuneare!“ Zařval druhý s jistým úzkostným tónem v hlasu, jehož pohasínající záře snad symbolizovala ztrátu naděje.

Světla jejich těl zesílila, zářila jasněji než kdy jindy, zatímco se snažili proniknout do nejtemnějších a nejzkroušenějších koutů budoucnosti ve snaze nalézt řešení tohoto apokalyptického problému.

Procházeli všechny možné časoprostorové uzly v budoucím čase, které jsou skryty v nekonečných kombinacích možných i nemožných rozhodnutí, ve snaze najít aspoň náznak záchrany.

"Natrono! Našel jsem způsob, jak zastavit TU expanzi a obnovit rovnováhu." S moudrým a sebejistým zářením prohlásila třetí bytost. Z toho, co připomínalo tělo Thuneara, tryskali elektrické výboje, zářící blesky plné naděje, pronikají temnotou. Světlo vznikající z jeho slov bylo jasné a zřetelné.

"Atrigone. Natrono. Naše vědomosti a schopnosti jsou ohromné, ale tato hrozba je mimo naši dosavadní zkušenost. Musíme spolupracovat a obětovat naši nesmrtelnost, abychom zachránili náš vesmír a snad část z nás samotných. Rovnováha, to je to co naše světy vždy drželo pohromadě, odděleně. Nyní musíme zajistit rovnováhu v této nové době, tohoto temného průniku našich světů. Atrigone. Natrono."

V tom tichém a temném vesmíru byly jejich postavy jako božské stvůry, stojící tváří v tvář samotnému konci. Zdálo se, že nesou břemeno poznání, že chyba, kterou spáchali, mohla přivést celý kosmický řád k zániku. Jejich světelné těla třpytící se ve vlnách od rudé po modrou odhalovala obrovský rozsah emocí – od smutku až po hrůzu z toho, co před nimi leželo.

Se záblesky, vyřazující moudrost a jistotu, pokračovali prastaré bytosti v myšlence, tak složité, zahrnující tisíce klíčových událostí v nekonečném dlouhém časovém úseku. V myšlence, která snad zabraní zničení celého vesmíru.

1. Ozvěny osudu

Čas neúprosně plynul, po miliardu let se vesmír tiše, se zdánlivým poklidem formoval, galaxie se zrodily a na jedné planetě, které místní snad inteligentní obyvatelé neřekli jinak než Země, tam, v malém, ponurém domku, ztraceném v samotě za malým městem, starý pán ve své pracovně zamyšleně hledí na starší fotografii svého syna, se snachou a vnukem.

Mysl starce se zanořuje do vzpomínek, do minulosti, na zážitky, které spolu prožily během jejich společného života. Jeho utrápený a vrásčitý obličej zrcadlil tvář zloby a beznaděje. Hnědé oči zvlhnou a malé krůpěje slz stékají po vrásčité tváří.

„Tohle nemůže být konec... Ne takhle!“ William se sápal po slovech v hlavě, zatímco jeho srdce bušilo ve zrychleném tempu. „Nemohu, nemohu to pochopit. Musím jednat, musím najít odpovědi. Co se tehdy stalo, jaký je skrytý význam toho všeho?“ Jeho prsty nervózně bubnovaly na starý dřevěný stůl, když přemítal o svých dalších krocích.

S tichým pláčem procedil mezi zuby a zkroušeně si sundá brýle z očí. Otře si slzy a upřel zrak k monitoru, kde se plně a soustředěně věnoval obsahu pochybné stránky s podivnými jmény a daty narození, která se před ním rozprostírala na zářící obrazovce.

„John Wayne Gacy, Theodore Robert Bundy, Gary Leon Ridgway, Jeffrey Dahmer. Dahmer ne ten ne, byl asi ... potomka mít nebude.“

Zamyšleně a soustředěně pročítá podivné životopisy ztracených jedinců. Některé jména si poznamená do svého počmáraného bloku s různými čísly a údaji, které snad reprezentují nějaké důležité astronomické data a však on sám jim stále plně nerozumí.

„Bundy, Bundy... Ano možná ano. Možná to bude on.“ zabručel.

“Ricardo Muñoz Ramirez … Richard Cottingham ... Henry Lee Lucas… Hmm, a pak tu máme Francise Lostleha. možná Zodiak“

Přestal psát, odložil pero, opřel se do pohodlné židle a upřeně hleděl do prázdna. Jeho slova tiše zněla do ticha, mumlal si sám pro sebe, zanořený do svých hlubokých a děsivých myšlenek:

„Gacy, odporný pedofil, něco jako Dahmer. také nebude mít potomky. Bundy, omráčí a posmrtně znásilní. Ten hnusák to taky nebude. Ramirez, minimálně jich jedenáct znásilnil co přežily v letech 1984 až 1985. Cottingham, měl potomky, prověříme si je. A pak je tu Zodiak, nevím, škrtnout? Mohl žít do roku 2014. Prověříme si tedy Francise.“

Opět pevně sevřel své psací pero a dokončil poslední úpravy ve svém bloku. „Takže teď musím prověřit Ramireze, Conttinghama a Francise… „ Odmlčel se a jeho posmutnělí zrak sklouzl do temného prázdného koutu pracovny. “Thueariani, co jsou zač, proč jsou tak posedlí těmito zrůdami.“ promluvil tiše pro sebe. Unaveně si promnul oči a pohlédl na hodiny na svém stole vedle monitoru.

„No ... zanedlouho přijde Ulda.. a možná bych ho mohl vzít dneska sebou.“

Starý William zamyšleně hleděl ven z okna a v hlubokém rozjímání přemítal o tom, jak by mohl svému vnukovi vysvětlit své domněnky, aby ho nepovažoval za úplného blázna. Věděl, že to, co se stalo, se daleko vymykalo všemu normálnímu. Vše bylo propojeno s podivnými záhadnými událostmi, které objevil při svém pátrání po zmizení svého syna a snachy. Doufal, že dnes se přiblížil něčemu, co by mu konečně mohlo pomoci rozluštit střípky minulosti.

Jeho myšlenky zavítaly do dávných časů, do dob, kdy byl Uilleam ještě jen malým chlapcem. Tehdy naslouchal dědovým fantastickým vyprávěním o hvězdách a všichni společně, s dnes již ztraceným otcem Ullieama, zažívali během sledování noční oblohy nezapomenutelné chvíle, které již patrně nikdy nenastanou.

Letní den se pomalu chýlí ke konci. Unavené rudé slunce opět hledá své místo, kam pokaždé s příchodem noci odplouvá, tam za horizont, schovat se, dokončit svůj denní cyklus. V dálce, ulicí k domu, která je lemována keříky a všelijakými listnatými stromy, vrhající dnes jedny ze svých posledních stínů, se šourá unavený mladý muž.

"Měl jsi to už mít dávno hotové, Uilleame," začal mumlat, "proč to musíš vždycky zkazit? Udělej tamto, ne tohle. Blbec jeden... Kdyby pořád nekřičel, možná bych to dodělal ...blbý namyšlený metroseksuál."

Mumlá si Uilleam pro sebe a v mysli přemítá nad útržky toho, co prožil v práci. Zahořklý z dlouhého dne plného buzerace, se vrací právě domů. Toužil po jediném odpočinku a útěku do oblíbeného baru, kde mohl pít s kamarádem a zapomenout na každodenní stereotyp. Týden co týden opakoval stejný rituál, který ho alespoň na chvíli vytrhne ze šedivé reality.

Šouravým pohybem nohou, s bezduše upřeným zrakem na zem, kde se jedna špička střídala před druhou, s myslí otrávenou a prázdnou, pomalu dorazil k domu. Jeho zahloubaná mysl byla probuzena podivnými zvuky nesoucí se z vnitřku garáže, jejíž vrata byla dokořán otevřena. Zastavil se a poslouchá, jaké divné a neobvykle hlasité šustění a dunění pronikalo ven.

„Co tam zase ten blázen vyvádí?“

Zašeptal si pro sebe a se zvědavým, ale trochu skeptickým výrazem na tváři opatrně nakoukl do šedivého zadního prostoru stavení. Jeho zvědavé oči byly upřeny na dědu, pozoruje, jak pečlivě skládal věci do kufru auta, jak vší silou upoutává ve svém vozu obrovský teleskop a celý arzenál známých a méně známých přístrojů.

"Dědo, co to děláš? Kam pojedeš s těmi věcmi?" zeptal se, snažíc se skrýt lehké známky obav v hlase.

"Ahoj Starchilde," odpověděl děda s podivným úsměvem. "Jdu na své oblíbené místo do parku do lesa, tam na kopec, pozorovat Jupiter. Dnes to bude nádherná podívaná. A víš co? Myslím, že bys mohl jít se mnou!"

Uilleam nebyl vůbec nadšený nápadem vydat se na cestu za tmy do zapadlého lesa s bláznivým dědou. S podivem zírá na Williama a v hlavě přemítá nad tím, co by mu tak mohl odpovědět.

"V pořádku, dědo," Řekl nakonec s jistou dávkou nervozity.

"Ale říkám ti, že mě to moc bavit nebude. Cože to vlastně na tom Jupiteru chceš vidět?"

Děda na něj pohlédl s podivným zábleskem v očích. "Něco neuvěřitelného, Starchilde. Víš, že jsem vždycky tvrdil, že vesmír je plný záhad a tajemství. A dnes večer se mi zdá, že naším osudem je odhalit jedno z nich."

"Hemm.. , to zní zajímavě, ale víš, dneska jsem fakt utahaný a mám naplánovanou schůzku s Čáryfukem v baru. Myslím, že na Jupiter můžeme koukat jindy. Pár miliónu let tam je a pár tam ještě bude … A neříkej mi Starchilde už nejsem malý."

Znuděně se otáčí a pomalým, unaveným pohybem svých těžkých nohou pokračuje do domu.

"Uhh.. Dobře, to chápu," odpověděl zaraženě děda.

"Ale co kdyby sis to přesunul na jinou noc? Měli bychom spolu takovou zábavu, pozorování Jupiteru je úžasné a já bych ti ukázal i další zajímavé objekty na obloze. Budeme potřebovat stan, abychom mohly odpočívat, když nebudeme pozorovat, a také teplé oblečení. A nezapomeň, že jsme ve skotském lese, takže nám nebude vadit, když si nabereme trochu svačinky."

Děda pokračoval v přípravě a mluvení jako by vlastně vůbec nic nepochopil a dál kontroluje věci co má připravené u auta.

„čočky.. filtry… kulminátor ten je důležitý .. “.

Odmlčel se, otočil se na svého vnuka a povídá: „Starchilde, přineseš mi prosím kulminátor? Mám ho nahoře v pracovně.“

Ullieam protočil oči v sloup a spustil: "Ale dědo, já nechci dnes koukat do nebe. Proč bychom nemohli jenom tak zůstat doma? Můžeme si dát večeři spolu a pak půjdeme s Čáryfukem do baru. To bude zábava, uvidíš!"

Pohlédl s jízlivým úsměvem na svého vrásčitého a vousatého dědu.

"To chápu, že máš své zájmy a přátele, ale představ si, jak úžasné to bude … Vidět Jupiter skrz tenhle teleskop. Můžeme sledovat obří skvrnu nebo Jupiterovy měsíce. To by byla skvělá zkušenost pro tebe. A co kdyby jsi třeba na jednu noc zkusil něco jiného než bar? Navždy si zapamatuješ, jak jsme společně pozorovali tajemství vesmíru. A možná právě dneska ..."

Odmlčel se William a tajemně mrkl na svého vnuka. Starchild váhal. Viděl dědův upřímný zájem a zvláštní nadšení blázna, došlo mu, že se z tohoto podivného nápadu musí nějak vymluvit.

"No jo, jo, dobře, já ti přinesu ten kulminátor," mladík souhlasil a vydal se do dědovy pracovny.

„Dědku jeden bláznivý...“ Pomyslel si. Ullieam pomalu otevřel dveře od místnosti, kde děda trávil snad veškerý svůj čas. Vkročil do temného, tajemného světa, který zde panoval. Místa plného knih, různých popsaných papírů a nepořádku, jako by čas zde skutečně zastavil svůj běh.

Světlo z okna zkrze větve stromů, vrhalo temné stíny na hromady papírů rozložené na starém masivním stole.

Uldův zrak se zvolna přizpůsobil šeru místnosti, přemítavě lítal z místa na místo. Hledal kulminátor. Tu věc, kterou měl přinést dědovi. Osud však chtěl, aby jeho oči padly na otevřený sešit s poznámkami, který byl osvícen posledními paprsky slunce. Byl to sešit plný podivných záhadných výpočtů a obrázků, Williamův zápisník.

Udivený mladík si opatrně vzal sešit do svých rukou, a plně ponořen do jeho obsahu horlivě listuje stránkami. V mysli prochází všechny možné scénáře, co by to mohlo znamenat. Žádnou moudrost v tom však nenachází. Jeho myšlenky se zamotaly:

"To nemůže být možné... co to znamená? Je někde v čase zaseknutý? Nebo se už dočista zbláznil?"

Fascinován a plně pohlcen obsahem sešitu se usadí do židle, prochází stránku za stránkou plných složitých matematických vzorců a bláznivých nápadů. Ponořen do záhadných obrazců, výpočtů a textů stránek, otáčí list za listem, přičemž nechtěně zavadí o myš u počítače.

Záře z monitoru osvítila Uldův zděšený výraz v obličeji, jeho oči spatřili webovou stránku s příběhem s temnou historií, která se na obrazovce vynořila jak démon ze tmy. Byl to příběh masového vraha jménem Ricardo Muñoz Ramirez.

„A doprdele! To je zase co?“

Vyhrkl znepokojeně a se stále sílícími obavami se opět ponořil do dědových poznámek, které obsahovaly záhadné data událostí a odkazy na různé webové stránky.

Ullieam se zamračil. Ten jeden datum zná. Vzpomínky na ten temný den se mu vynořily jako démoni ze stínu. Byl to den, kdy ztratil své rodiče, a děda William přišel o svého syna. Deset let uběhlo, a přesto záhada té tragédie zůstala nevyřešena.

Byl to den, který mu změnil život. Zde v sešitě pouhé číslo, na které byly použity nějaké numerologickomatematické výpočty s odkazy na tajuplné názvy webových stránek. Nic mu však z toho nedávalo vůbec žádný smysl. Horlivě listuje co bude dál. Nechápavě kroutí hlavou.

„Je tím stále posedlý, ničí ho to.“

Smířlivě a smutně šeptá sám pro sebe. S opatrností studuje poslední stránku s posledním výpočtem. Výpočet, který byl roven dnešnímu dni, s poznámkou "Thunear Jupiter."

To bylo něco, co už nedokázal absolutně pochopit, mysl se začala třást a jeho obavy se zdály být naplněny.

"To nemůže být pravda, on se opravdu dočista zbláznil. Musím se uklidnit."

Pomyslí si a rychle všechno vrátil na své místo, popadl kulminátor, který se válel na skříni a s rozpaky vyšel z temné dědovy pracovny, překvapeným tím, co právě objevil. Přemítal o možnosti, že jeho děda mohl mít nějaké informace, které by mohly rozluštit tuto záhadu. Jaký význam mají ty numerologické výpočty a záhadné odkazy na ještě podivnější webové stránky?

Ullieamovi se rozbušilo srdce neklidem. Co když jeho děda skutečně ztratil rozum? Co když se pohroužil do temného světa komplotů a konspiračních teorií? To bylo pro mladého muže těžké uvěřit. Snažil si uklidnit své myšlenky a vrátit se k realitě, ale to, co objevil, vyžadovalo odpovědi.

Děda William netrpělivě vyčkával. V jeho očích plály jiskřičky plné očekávání, snad z toho co bude následovat. Uilleam se rozhodl držet své obavy pro sebe a pokusil se nasadit zdvořilý úsměv.

"Tady je kulminátor. hodně štěstí," řekl a cítil, že něco není v pořádku. Tajně doufal, že to bude jen jeho podivné tušení z častých bláznovin co dědek William čas od času vymyslí.

"Skvělé, Starchilde! Teď si jen vezmi teplé oblečení a svačinku a budeme připraveni vyrazit. Bude to fantastické dobrodružství!"

Starchild, s vážným pohledem a zdánlivě lhostejným postojem, prohodil: "Dědo, myslíš, že když se podíváme na Jupiter, tak můžeme zahlédnout nějaké mimozemšťany?"

Děda se rozesmál. "No, víš, Starchilde, šance, že uvidíme mimozemšťany, je hodně malá. Ale při naší večerní pozorovací seanci můžeme vidět spoustu jiných fascinujících věcí. Navíc, vesmír je tak obrovský, že je dost pravděpodobné, že někde tam venku existují i jiné formy života. Ale dneska se budeme soustředit na Jupiter a jeho krásy!"

Starchild se s naprostým nezájmem odvrátil a s úšklebkem odpověděl: . "Tak to půjdu raději do baru za Čáryfukem. To je takový jistý mimozemšťan. Měj se a přeji ti úžasnou vesmírnou podívanou… A říkám ti stále dokola. Neříkej mi Starchild!".

Starcův úsměv opadl a nahradil ho výrazem nelítostné rezignace. "Jsi slepý, Uildo. Ale jednou oči otevřeš. Odejdi, jdi za Čáryfukem."

Uilda mávl naposledy rukou a ani se za Williamem neohlédl. Možná proto, že by mohl vidět jeho smutný výraz ve tváři a zklamání z očekávání, kterého se nedostalo.

Vše však již bylo připravené, auto naložené a počasí nasvědčovalo tomu, že přicházející noc bude pro pozorování hvězd jak stvořená. I William svůj plán nezměnil a vydal se na své oblíbené místo v Galloway Forest Park. Cesta působila tajemně, ať už kvůli podivnému pocitu s hádky s vnukem, nebo kvůli neznámým vesmírným silám, které se začaly probouzet.

2. Stín nad Jupiterem

Tam na nebi v dáli, v nekonečné tmě vesmíru, zdánlivě spící planeta Jupiter vykreslovala svou velikost a moc věhlasně na obloze. Její mohutný a působivý vzhled byl ozářen odlesky světla, které se odrážely od jejích okázalých oblaků.

Jasně žluté a hnědé pruhy se vinuly na povrchu, podtrhující její tajuplnost a neproniknutelnost.

Jupiterova gravitace s neuvěřitelným umem formovala své měsíce po dobu miliardy let. Během této obrovské časové škály se z jednotlivých úlomků a prvků postupně vytvářely pevné satelity, získávající své jedinečné tvary a charakteristiky.

Mezi těmito měsíci jenž obíhaly kolem Jupiteru, byl i jeden, který byl zvláště záhadný. Kulovité těleso, pokryté neznámým nerostem. Snad si toto místo samo vybralo, aby se skrylo před zraky všech bytostí.

Nic z toho neznámého tělesa neprozradilo jeho původ ani účel. Temný vzhled satelitu se ztrácel v bezmezných vzdálenostech a stvořil pocit izolace a samoty. Vesmír kolem tohoto objektu byl plný neodhalených tajemství a nebezpečí, na něž se lidská mysl neodvážila ani pomyslet. Celé prostředí okolo tajuplného měsíce vyzařuje chlad a temnotu. Cosi ukrývá, něco, co nesmí být odhaleno.

Pod širým nočním nebem, na vrcholku opuštěného kopce uprostřed na mýtině v lese, stojí starý pán se svým nemalým hvězdářským dalekohledem, ponořen do tajů vesmíru. Jeho oči představují bránu do nekonečného kosmu, když amatérsky sleduje království noční oblohy. Jeho ruce pevně svírají dalekohled, zatímco digitální kamera zachycuje tajemství, jež se mu naskýtá v temnotě.

„Ach, Jupitere, králi mezi našimi planetami, co tajíš ve svých zářivých prstencích? Co mi dnes máš prozradit?"

Mumlá si starý pán. Jeho hlas vychází z jeho rozjařených úst. Jupiter a jeho věrný měsíc Europa se zdají být tak blízko, ale přitom tak daleko, odhalují své tajemství jen těm, kteří se odváží pohlédnout blíže. Pomyslel si, a obrátil zrak směrem ke hvězdám kam mířil i jeho teleskop.

Náhle, jako by sám kosmos chtěl odhalit své nejtemnější intriky, se před očima starého pána odehrává cosi nevysvětlitelného a snad i úchvatného. Do Jupiterovy sféry znenadání vstupuje neznámý projektil, s ohromující rychlostí blesků.

Pouhá slabá zářivá linka vystřelená ze srdce temnoty, rozetne mžikem celý prostor v okolí planety. Následuje jasný záblesk, který v jediném okamžiku zachvátí celou scénu. Světelná exploze, jež probodne veškerou tmu, oslní oko starého pána, svírajícího svůj dalekohled ještě pevněji než dříve. Zkutečnost, která se mu zjevuje v čočce okuláru, v jeho srdci vyvolá nejistotu a úžas.

Oči má rozšířené jako dvě zářivé hvězdy, jeho srdce buší v hrudi jako o závod. Chlupy na jeho těle se vzpřímeně postavily vzrušením a strachem z této tajuplné a úchvatné podívané.

Prožívá nevídanou směsici emocí, kdy se hrůza střetává s neskutečným. Tento kosmický div, který se odehrává před jeho zrakem, mu odhaluje, že vesmír je daleko komplexnější a tajemnější, než si dokázal kdy představit. Stojí tam jako pozorovatel, neschopen slov a bezmocný proti tomu co vidí.

Pohlcen temnými zákoutími neznáma, ale zároveň poután fascinací, jakou nezažil nikdy předtím. V tichu a temnotě nočního nebe sleduje, jak neznámý projektil proniká do sféry Jupitera a jeho věrného měsíce Europy.

„To je nemožné... Co to znamená, proč dnes?"

Vydechne starý pán s obavami, které ho pronásledují jako stín. Jakoby svět kolem něj ztrácel pevné základy, a on sám se ocitl v temném labyrintu neznáma.

„Thuneariani, jak to věděli? Co se stane dál? Ne! To už se stalo! Před 35 až 50 minutami!"

Mumlá si sám pro sebe a se vzrušením stále okem sleduje tajemné nebeské představení, jenž se mu promítá do mysli skrz jeho teleskop.

Nejasné obrazy a otázky se formulují v jeho hlavě. Co to všechno znamená? A co to znamená pro celý vesmír? Jeho ruce se třesou, ale neopouští dalekohled. Je uchvácený a přesto zdrcen.

V náhlém světle záblesku zahlédne neznámý černý útvar, snad stvořený z temnoty samotné. Černý temný bod uprostřed zářivé exploze.

„Tohle rozhodně sem nepatří …. další Jupiterův …. Co to tam máš?"

Komentuje opatrně, jeho rty se třesou, zachvácen strachem a úzkostí z neznámého. Tajuplný útvar se zdá být vždy blíže a blíže k Europě, jako by ho táhlo nějaké neodolatelné magnetické pole.
Williama již veškeré nadšení z neznáma opustilo, zbyl jen strach, jeho oči jsou upřené do dalekohledu a srdce mu bije divoce v hrudi.

„Co to je? Co tady děláte?"

Vyhrkne ze sebe, ale otázky zůstávají bez odpovědi. Jeho pozornost je upřena na Jupiterův měsíc Europu, a přestože stojí na Zemi, cítí se, jako by se nacházel na samém okraji vesmíru, na místě, kam nikdo nevkročil. Uvězněn v poutech neznámého, záhadného jevu, je svědkem události, kterou nelze snadno vysvětlit. Čím déle objekt sleduje, tím více mu temný bod uprostřed pohasínající ohnivé koule proniká do jeho mysli. Nikdy předtím nezažil takové napětí a děs, který ho nyní pohltí jako černá propast.

“Co je to za neznámý útvar, který pronikl do Jupiterova království? Kam mířil? A co bude dál?”

Klade si otázky, jenž ho pronásledují jako stín neustále rostoucí v jeho mysli. Obraz světla v čočce dalekohledu se mu nyní zdá být jediným klíčem do tajemství, jež je svědkem. Záblesky a záře, promítané, mu evokují nepopsatelné hrůzy.

Všechno najednou ztrácí pevnost, realita se rozmazává a nenápadně se proměňuje v kouzelný snový obraz zahalený mlhou, jenž pomalu mizící z mysli pozorovatele. Srdce starce bije neuvěřitelně divoce, zdá se, že je na pokraji exploze. Záhadné události kolem něj Williama připravují o rovnováhu, neboť tajemno a nebezpečí ho omámily jako jedovatý elixír.

Nohy již dále neunesou váhu strachu a nejistoty, a jeho tělo podlehne nepopsatelnému napětí. Zoufalý boj s vědomím starci už nebylo souzeno vyhrát, a tak jeho oči naposledy zahlédly pouze prolínající obrazy hvězd a záblesků, než úplně ztratil kontakt se skutečností.

Tělo, nyní bezvládné a osamělé, se kácí k zemi v nezadržitelném pádu. V tu chvíli, zcela nevědomky, jeho ruka náhodně zachytí okraj teleskopu, který mu právě před chvílí otevřel bránu do neznáma. Z posledních sil, snad se snažil zachytit a udržet. Však i tento zoufalý pokus byl brzy zlomen, a teleskop se tiše protočil o 180 stupňů, jakoby snad vesmír chtěl symbolicky odhalovat tajemství svého pozorovatele.

Ticho noci je teď narušeno jen jeho nesouvislým, slabým dýcháním a chroptěním, ztracené v bezedných hlubinách kosmického prostoru. Tělo bezvládné a duše zahloubaná, ve snových obrazcích neznámých dimenzí. Neproniknutelná temnota okolo něj se zdá být živá, živena jeho energii a sílou.

William, zkušený astronom, svědek této strašidelné události, je uvězněn mezi snem a skutečností, v jednom z nejtemnějších a nejnebezpečnějších zákoutí kosmu, stáhnutý do samého středu toho tajemného objektu. Otevírají se mu oči do jiné dimenze.

„Kde, kde to jsem? Sním? Co se děje? Ten žár, pálí to. Uff nedá se to dýchat co to je?“

Třesoucí se William se opatrně rozhlíží v černé mlze mírně ozářenou rudou září. Žár, který vychází z okolních stěn zahalených v rudočerných mracích, starce stále více spaluje, a to spíše zevnitř než zvenčí. Očima pátrá po jakémkoliv pevném bodě, když náhle jeho zrak spočine na podivném stvoření.

Tam, uprostřed rozpálené dutiny, spatřuje snad dívku, vznášející se jako zjevení. Její tvář je zahalena dýmem, černými nanočásticemi, tančící kolem ní, připomínající démony noci. Stěny dutiny jsou rozpálené do ruda, vytvářející atmosféru pekelného soumraku, zatímco tato neznámá entita vyzařuje nesmírnou sílu a strašidelný půvab.

Černý dým se kolem dívky ladně proplétá, jehož každý pohyb je precizní a neodolatelný. Jedovaté prameny se vtírají do dívčiny hlavy skrze nosní dutiny, tajně kráčející cestou k nejintimnějším koutům její mysli.

Snad by chtěl ten černý dým poodhalit všechny její tajemství. Temné víry unikají zpět z jejího těla do prostoru skrze ušní otvory. Stává se tak součástí nekonečného vesmíru, když její podvědomí proudí zpět do prostoru, kde spolu s nekonečností sídlí všechny temné záhady a snové obrazy.

Očividně dívku obklopuje něco, co není z tohoto světa, cosi, co proniká do její podstaty a nasává její myšlení a duši. Je to jako děsivý přízrak, hladový démon, který se živí všemi emocemi a myšlenkami, jež jsou v její nitru ukryty. Zcela pohlcena, ovládána a vtahována do zlověstného tance tímto neznámým jevem.

Ona, nevinná a bezbranná, je středem tohoto děsivého rituálu. Její dívčí tělo je pouhým plátnem, na kterém se odehrává neznámý příběh. Zdá se, že ta temná síla v ní rozeznává něco, co přesahuje její lidskou podstatu, co je záhadné a nadpřirozené.

Starý pán nemůže odtrhnout oči od toho co zří, zároveň fascinovaný a paralyzován strachem. Vidí, jak ta neznámá entita nasává všechny ty skryté touhy, obavy a naděje, jež jsou uloženy v hlubinách dívčiny duše. Je to jako by se z ní stávalo něco nového, něco, co ještě nikdy nebylo. Ta něžná dívčí duše se stává neochvějným cílem tohoto podivného útoku, a ona je zajatkyní vlastního bytí.

"To není žádný sen, to je skutečnost!!" chvějícím hlasem stařec zamumlal, snad znějícím pouze v jeho hlavě.

"Moje ruce se třesou a srdce mi bije, to strašné horko. Ten dým, ten děsivý dým! Cítím jeho chuť, jako kdybych ochutnal uhnilé maso!"

Třese se strachy, páchnoucí smrt obklopuje jeho vědomí, snad se ocitl na samém okraji pekla. Mysl má plnou úzkosti, oči plné slz.

"A co teprve ta dívka! Vznáší se tam, uprostřed té dutiny, zahalena temným dýmem, cosi z ní vysává duši a já cítím, …. cítím …. že se ztrácí i kousek té mé vlastní…"

Pocity marnosti a beznaděje kompletně ovládly jeho mysl.

"Je to jako noční můra, z níž se nedokážu probudit. Vnímám, jak se mě zmocňují myšlenky, které nejsou moje, a ty mé, vlastní, které mám, se ztrácejí v temnotě. Co je to za neznámou sílu, která zde působí?! CO JE TO ZA MÍSTO!„

Stařec se snažil posledními silami uniknout hrůze, kterou zažívá – marně. Temný dým se ho postupně zmocňoval až nakonec vnik pomocí dutin i do jeho mysli. Jeho tvář byla zděšená, slzy mu stékaly po tvářích, a on zoufale bojoval proti nezvratnému pohlcení.

Snad z posledních sil se jeho ruce prudce natáhly k mladé dívence, možná v naději získání jakékoliv pomoci. Dívčiny oči se rázem otevřeli a jejich nebesky modrá barva pohlédla na zděšeného pána. Jako blesk jej chytila za ruce. Starý pán cítil nesnesitelný chlad, který se mu zažíral do kostí, do jeho duše. Záblesky hrůzných vidění ho celého obklopovaly. Leknutím se snažil zakřičet, ale slova mu uvízla v krku. Jen nejasně si uvědomoval, že se stále nachází na tom samém kopci s dalekohledem a ne uprostřed toho tajemného objektu.

Oči otevřené, stočené do hlavy bez panenek, jen bíle bělmo bylo vidět. Obličej svírán křečí a jeho ústa neustále opakují:

„Mus.. Mus.. Musíte mi. Mi. Pomoci. Mus.“

"Dost!" zazněl hromový, děsivý hlas. Pronikl do jeho vědomí jako blesk z čistého nebe. Stařec ucítil, jak se jeho tělo zvedá z chladné země. Otevřel pomalu oči a zjistil, že leží na nějakém zdravotnickém lůžku. Jeho srdce bilo rychle a zmateně se díval kolem sebe. Byl to jen sen? Nebo realita? Ta hrůza a strach, které prožíval, v něm zanechaly stopy. Vzpomínky na děsivou scénu ve vesmíru se ho zmocňovaly, a on si uvědomoval, že to, co viděl, se nemůže zapomenout a musí to souviset s tím v co věří snad jen on samotný.

V místnosti bylo ticho, jenom monotónní zvuk monitorů ho provázel. Cítil úlevu, že je zpátky v reálném světě, ale zároveň ho pronásledovala otázka byla to skutečně jen představa, nebo mu vesmír poslal něco, co neměl vidět? Stařec se snažil poskládat myšlenky, ale všechno bylo ještě zamlžené. Byl zmatený a vyčerpaný, ale zároveň ho pohltila touha po poznání pravdy. Unaven opět usnul.

Co se mu to stalo? Co bylo to tajemné těleso u Jupitera? A kdo byla ta dívka, kterou viděl? Byly to jen plod jeho fantazie nebo něco mnohem víc? V mysli se mu stále formovaly otázky, na které neměl odpovědi. Ale jedno věděl jistě už nic nebude stejné. To, co viděl ve svém snu nebo skutečnosti, ovlivní jeho život a myšlenky navždy. Ať už to byla realita nebo pouze sen, temná tajemství vesmíru už ho neopustí.

Nikdy předtím nespatřil takovou moc a nevysvětlitelnost. Ať je to však cokoli, přicházející dny nejspíše změní vše, co dosud znal. Všechny jeho představy a teorie jsou teď na křižovatce, a on, ten starý pán s dalekohledem, je svědkem nové éry neznáma a nezvratné změny v obloze.

3. Cesta do neznáma

Poslední sluneční svit zmizel dávno za horizontem, a na čistém nočním nebi zářil srp Měsíce. Temná noční obloha byla poseta nekonečným množstvím jasnými a třpytivými hvězdami. Čáryfuk v tu dobu seděl v baru, v pravé ruce svíral chladnou sklenici piva a soustředě se zájmem poslouchá znepokojené vyprávění svého rozčíleného kamaráda, který horlivě gestikuluje rukama.

„Vůbec nevím co si o tom mám myslet, víš? Ty jména, podle mě to byly jména nějakých psychopatů. Nevím, je to fakt divný, ta webová stránka, ta bláznivá matematika. K tomu nějaké mystické legendy, historie, Jupiter a jeho božstva… “

Čáryfuk se napije piva, zvedne ruku se vzpřímeným prstem a přeruší Ulieama.

„Hmm, jak znám tvého dědu, tak si myslím, že tě tam poslal schválně. Zkrátka chtěl, abys to viděl, a asi vůbec nevěděl, jak na to.“

„No čekal dole s takovým divným pohledem. Možná máš pravdu. Možná proto chtěl, abych s ním šel taky…“ Se zamyšleným výrazem ve tváři a upřeným pohledem na svého přítele odvětil Starchild.

„Kam šel? Cože? Teď v noci?“ Nechápavě vykulil oči Čárafyuk a napjatě očekává co dalšího bláznivého se asi tak dozví od svého kamaráda.

V pozadí rušného baru, uprostřed malého městečka, se v jednom z jeho rohů nachází zapnutá televize. Atmosféra je zde živá a plná energie, hosté se hlučně baví a vychutnávají si příjemný večer.

Avšak uprostřed této zábavy se vynořuje něco neobyčejného. Na plazmové obrazovce televize se objevují snímky a záběry teleskopů a vesmírných sond. Vše směřuje ke kosmické události, která právě poutá pozornost celého světa. Zvuk této televize utichá, ale pouze na vteřinku, aby se poté znovu ozval s vyšší hlasitostí.

Hosté začínají být upoutáni k televizi. Jejich zraky přitahují obrazy v nekonečném černém očistci vesmíru. Lidé v baru se zvědavě otáčejí ke stěně, střídají pohledy mezi televizí a svými společníky.

Rozhovory a smích neustávají. Náhle vstoupí do baru starší muž, jehož oči jsou upřené na obrazovku. Je to pan Henderson, starý astronom a místní legenda.

"Dejte to nahlas!" zvolá s autoritou člověka, který strávil celý život sledováním hvězd.

V televizi se objevuje scéna z dalekého vesmíru mohutný Jupiter zapadá za hranu Europy, měsíce neuvěřitelné krásy a záhad. Hlas z televize barvitě vypráví o tom, co právě sledují. Mluví o dopadu neznámého tělesa na Europském povrchu, o následcích, které toto setkání dvou kosmických těles může přinést, a o tom, jaká tajemství může odhalit:

"Dobrý večer, vítejte u našeho speciálního vysílání o dramatické vesmírné události! Dnes Vám zpravodajství přináší neuvěřitelné zprávy z naší sluneční soustavy. Naše technologie a sondy v kosmu zaznamenaly neuvěřitelnou událost, která vzbudila pozornost astronomů i laické veřejnosti z celého světa. Do měsíce Europa, obíhajícího kolem obří planety Jupiter, narazilo záhadné těleso!"

Když televize zvýší hlasitost, zvuk náhle přitahuje všechny uši v okolí. Neuvěřitelné zprávy z vesmíru prolínají prostor, a lidé se snaží zachytit každé slovo.

Někteří z hostů instinktivně vytahují své telefony, touží po více informacích, aby odhalili tajemství této kosmické události.

"Tento impakt neznámého objektu vyvolal značnou vlnu zvědavosti a napětí ve vědecké komunitě. Europa, známá svými ledovými oceány pod povrchem, byla dosud objektem zájmu vědců hledajících potenciální známky života mimo Zemi. Srážka tohoto neznámého tělesa byla zaznamenána čirou náhodou a poskytuje nám jedinečnou příležitost pozorovat tento mimořádný jev."

Přímo před televizí se nachází mladá dvojice, jejichž rozhovor byl přerušen touto tajuplnou událostí. Oči mládenců jsou pevně upřené na obrazovku, jejich obličeje odhalují výraznou zvědavost a napětí, které se rozlévá po tvářích pozorovatelů jako rozpálený elektrický proud. Byli vtaženi přímo do kosmického dobrodružství, přičemž každý okamžik je pro ně naprosto nepopsatelně vzrušující.

Oba mladí lidé tiše sedí, ponoření do každého slova a obrazu, který se rozvíjí před jejich očima. Srdce jim bijí rychleji, jakoby byli s měsícem Europou spojeni, plně prožívají každou vteřinu této kosmické události.

Starchild, jak je přezdíván ten s černými vlasy, pohlíží na obrazovku a s obdivem zašeptá: "Tak to děda měl pěkné koukání… No šel čumět na hvězdy, prý pozorovat Jupiter."

"Hele, tak to ještě scházelo, aby se k tomu přidal i děda z naší galaxie. Jestli ten kosmický náraz nebyl pokus o nový druh kulečníku, tak nevím, … co by to mohlo být!".

S lehkým úšklebkem prohodil Čáryfuk. Uilleam se sarkasmem v hlase pokračoval ve vyprávění, co všechno podivného se mu dnes stalo.

"No, tak poslouchej, co zase doma vyváděl. Do auta naházel všechno možný na kempování, a celou tu svojí aparaturu na vesmír. A víš, co mi nadšeně oznámil? Že jde na své místo, koukat na Jupiter, a že prý bych měl jít taky!. No jasně, protože večer je to nejlepší doba na pozorování kosmických krás, že? Pak mě poslal pro ten kulminátor ...".

Kroutí nechápavě hlavou. Zrzavý kamarád se zhluboka nadechne a s posměškem odvětí: "Uildo, tvůj děda by měl mít svůj vlastní youtube kanál: „Dědkovo vesmírné dobrodružství.“ Tam by mohl ukazovat všechny své zážitky z kosmického pozorování z našeho lesa celému světu…. A já bych mohl uvádět pořady o tom, kde a jak být, aby se všichni staříkovi včas vyhnuli."

Uilda s nechutí pokračoval ve vyprávění.

"A aby toho nebylo málo, tak mi děda zase říkal Starchild. Už toho mám fakt dost. Nesnáším tu přezdívku.. Ty nechápeš, jak mě to rozčiluje."

Čáryfuk se zděšeně divil.

"Cože? To tě fakt tak rozhodí? To je přece taková cool přezdívka! Vždyť si pamatuji, jak jsi se v 5. třídě rád všem představoval jako Starchild. A pamatuji si, že jsi měl docela dost fanynek nejen z třídy. Proč to teď bereš tak hrozně?"

Uilleam na to podrážděně zareagoval: "No, to bylo v dětství. A dětinské věci nechávám už zasebou."

Zrzek se rozesmál.

"Dětinské? Aha, takže teď jsi dospělý a vážný Uilda, který si nechává říkat svým skutečným jménem. Moc cool. Ale upřímně, nebyl jsi dřív Starchild, protože jsi žral tu scénu se Starchildem z filmu ScoobyDoo a skupina KISS? To je vážně ono, ne? Vím, že jsi to viděl tisíckrát a vždycky jsi básnil, jak bys chtěl rozsypat zlo těmi magickými zvukovými blesky z kytary. No, a teď Starchild v tobě zase ožil! Víš co, třeba bych ti měl sehnat nějakou kytaru. Možná bys nám mohl zahrát na nějakém vesmírném večírku!"

"Ale Uildo, vždyť to je přece úplně epické jméno! Jak to můžeš nechtít? Říkat ti Starchild je jako dávat ti první řadu v koncertní hale celého vesmíru."

Diví se Čáryfuk a s úsměvem na tváři dodal:

"Když tak přemýšlím, přezdívky mají svůj původ."

"No dobře, ano, bylo to v dobách, kdy jsem miloval ten film Jasně, tam hraje Starchild na kytaru .... Ale přece už jsem od té doby z toho vyrostl. Prostě je to... zbytečné."

Plácl se do čela Uilda a zazubil se s kroutící hlavou na svého kamaráda. Čáryfuk se naklonil, pohlédl za rameno Uilleama a s vážným hlasem pronese:

"Hej, Starchilde, zdá se, že se blíží jedna z tvých bývalých fanynek, a asi se tě bude chtít na něco zeptat…"

Snaží se udržet kamennou tvář v obličeji.

Starchild se zvědavě otočil a jeho pohled spočinul na krásné blondýnce, její úsměv září na okolní hosty, zlatý účes svázaný do culíku se jí ladně kývá za zády, jak se postupně k němu blíží. Pramínek vlasů se jemně vlní kolem jejího dokonalého obličeje, a Uilda si vzpomněl, že ji zná z časů, kdy měl dlouhé černé vlasy a nechal si ještě říkat právě Starchild.

Starchildův dech se zrychlil a cítil, jak se jeho tvář zahřívá. Znervózněl a začal si hladit krk, což byla jeho stará známka nervozity. Slečna se k nim přiblížila a s úsměvem na tváři se zeptala:

"Ahoj! Dáte si ještě něco?"

Čáryfuk se zašklebí na Starchilda a s úsměvem v hlasu prohodí:

"Tak co, Starchilde, dáme si ještě jedno pivko? Nebo whisky na cestu?"

Uilleam chtěl být klidný a sebevědomý, ale zároveň byl znepokojen tím, jak bude vypadat před ní. Rychle se snažil skrýt svou nervozitu a se směšným úsměvem odpověděl: "Ehm, ne, díky. Zaplatíme, a půjdeme .."

Slečna se usmála a říká: „Tak prosím lístek ať víme, kdo vyhrál.“ Čáryfuk zmateně očima pátrá po stole, hledá něco velmi důležitého, a pak dramaticky zvedl obočí. "Aha! Tady ho máme!”. S úsměvem se podívá do modrozelených očí mladé blondýnky a podává jí počmáraný lístek, s nákresy nějakých nesmyslných kreseb, naznačující bláznivé téma jejich dnešní konverzace a vypovídající o tom, kolik toho dnes vypily.

Servírka se podívá na lístek a usměje se a s nadsázkou říká: "Takže, kluci, máte to za čtyři .. každý, to jsou pěkné malůvky.“

Blondýnka mrkne na Čáryfuka a zeptá se: „Tak kdo to zaplatí?“. S ústy roztaženými doširoka, rukou nataženou s prstem ukazující na svého přítele, Čáryfuk odpoví: "Ten zaplatí!"

Starchild, stále nervozní ze vzpomínek na svou platonickou lásku ze střední školy, jen pokrčil rameny a zaplatil. Číšnice s povzbudivým úsměvem řekla: "Děkuji, kluci. Doufám, že jste si tu chvíli tady užili. A jestli budete chtít ještě něco, například si zase malovat, tak stačí říci, jsem tu pro Vás."

Uilda zamyšleně sleduje odcházející bývalou tajnou lásku. Znovu se otáčí k Čáryfukovi, snaže se zachovat klid. S vykulenýma očima prohodil: „Co ta tu dělá?“

Čáryfuk se pobaveně podíval na Starchilda a zamumlal: "No, tak alespoň tohle jsi zvládl. Pamatuji si jak jsi celý čtvrťák snil o tom jak s ní promluvíš... Od desáté obsluhuje. Místo Marty... Čumíš co? Teď by jsi raději byl s dědou někde ve vesmíru, viď?“ Se smíchem odvětil zrzek.

„Ehmm .. “. Starchild chtěl ještě něco zamumlat, ale když viděl svého kamaráda rozjařeného z nepovedeného vtipu, raději jen mávl rukou. Následně se zrak obou dvou přátel opět stočil k televizi.

"V současné době se vesmírné organizace a vědecké instituce snaží analyzovat data a sbírají nové informace o události.“ ….

… “Zatím není jasné, z čeho toto těleso bylo a jaké byly jeho rozměry. Důležitými otázkami, na které vědci hledají odpovědi, jsou, jaký je rozsah poškození ledovců na měsíci Europě a jak může tato událost ovlivnit výzkum oceánů pod povrchem."

Reportérka v televizi pokračuje.

"Důležité je zmínit, že vědci sledují i potenciální dopady na jiné části sluneční soustavy, zejména na blízké měsíce Jupiterova systému. Takovéto vesmírné události mohou mít dalekosáhlé dopady na prostředí a geologii měsíců a možná i sousedních planet. Doporučujeme našim divákům sledovat náš program, protože budeme pravidelně aktualizovat informace a poskytovat vědecké analýzy od odborníků, kteří se podílejí na tomto fascinujícím výzkumu. Zůstaňte s námi a zjistěte, jak se tato vesmírná záhada bude dále vyvíjet. Děkujeme za vaši pozornost a těšíme se na další vysílání s aktuálními informacemi z vesmíru!"

„Pojď hulit ..." zamumlá Čáryfuk svému kamarádovi. Oba se zvedají, oblékají a společně pomalu opouštějí hospodu. V okolí jsou stále viditelné následky událostí z televize, které vzbudily u hostů ohromení. Čáryfuk si při odchodu všiml pana Hendersona, jak sedí osamocen u svého stolu, zabraný do svého mobilu, kde nejspíš hledá další informace o právě vysílané události v televizi.

"Hele, je tu Henda, ten bude vědět, co by mohlo být dnes tak zajímavého k pozorování kromě tohoto. Pojďme se ho zeptat."

Čáryfuk sebejistě přistoupí ke stolu pana Hendersona, a s pokusem o vytvoření úsměvu na obličeji, který vypovídá o tom, že již má něco upito, pozdraví ho.

„Dobrý večer pane Hendersone. Mohl bych Vás prosím vyrušit z vašeho zcela a jistě velmi důležitého bádání?“

Starý muž, s vrásčitým obličejem neochotně odtrhl oči od svého telefonu a nechápavě hledí na mladíky. Uilleam s nejistotou sleduje Hendersona, jenž je známý svou namyšleností a občas arogantním chováním.

Čáryfuk: "Pane Hendersone, viděl jste to v té televizi o tom Jupiteru? Máte tušení, co by mohlo být tak zajímavého dnes večer k pozorování kromě této události?"

Pan Henderson stále nechápavě sleduje oba mladíky. Po chvíli se s pohrdavým pohledem ušklíbne.

"Ach, vy mladíci. Ano, dnes večer je Jupiter ve velmi zvláštní konstelaci. Jediná událost co by byla dnes v noci k vidění. Kdybychom o ni věděli. Nic víc."

Uilleam se nesměle ozve.

"Pane Hendersone, můj děda... šel dnes večer pozorovat Jupiter. Říkal jste, kdybychom to věděli, myslíte že by mohl vědět, že k něčemu takovému dnes dojde?"

Henderson se na chvíli zarazí, zrak upře na Ullieama a jeho tvář zbledne závistí.

"Tak ten tvůj blázen přece něco věděl! On to viděl na vlastní oči! A kde zase, na tom jeho kopci, nevíš?"

Čáryfuk cítí, že je na stopě něčeho zajímavého a přeruší pana Hendersona.

"Promiňte, ale co přesně měl můj kamarádův děda vědět?"

Stále zjevně rozrušený Henderson, se trochu uklidní, odvrátí pohled opět k Čáryfukovi a odpoví:

"No, před asi měsícem jsme spolu mluvili. Tvůj děda měl nějaké divoké teorie. Mluvil o starých keltských legendách, spojení Jupitera s jejich božstvem a nějakých starodávných cyklech, které by mohly předpovědět dnešní událost. Mluvil o něčem jako „Zrození Jupiterova dítěte“ nebo „dítě času“ nevím nepamatuji si přesně. Znělo to jako bláznivé povídačky, ale on..."

V tom okamžiku ho Čáryfuk přeruší.

"Promiňte, ale mohl byste to vysvětlit trochu více? Co to má společného s dnešní nocí?"

Henderson, viditelně frustrovaný z vlastní nevědomosti, rozhodí rukama div si nerozlije pití na stole a rozčíleně odpoví:

"Nemám tušení, kluci. Ale jestli tvůj děda šel na svůj oblíbený kopec pozorovat Jupiter právě dnes večer, možná že na něco přišel. Možná že ty staré legendy mají nějaký skutečný základ."

Uilleam a Čáryfuk se na sebe podívají s novým poznáním a rostoucím znepokojením. Něco většího se děje, a zdá se, že Uilleamův děda je nějakým způsobem zapojený do této záhady. Čáryfuk zmateně pohledné na pana Hendersona a s nejistým hlasem pronese:

„Inu, moc Vám děkujme pane Hendersone, mi nyní půjdeme s kamarádem ven. Tam si zakouříme a popřemýšlíme o tom. Přeji příjemný zbytek večera. Uildo jdeme.“

Pobídl svého kamaráda k odchodu. Ullieam nechápavě kroutí hlavou, poděkuje panu Hendersonovi a společně se odeberou k východu.

Venku, Čáryfuk, Starchildův kamarád od školky, vytáhne krabičku plnou tlustých, vlastnoručně balených cigár, a nabídne příteli.

"To, co se stalo, je fakt hustý. Děda to viděl jistě na vlastní oči. Říkal, že bude koukat na právě na ten Jupiter. Určitě je tam pořád a stále čumí."

Utrousí Starchild zamyšleně a s obavami si vezme cigaretu.

"Trochu jsme se rafly… snad je v pořádku a užívá si to." Smutně procedí mezi rty.

"Kde je? Zase na tom jeho kopci, jak mu říkáš? Dědkův kopec?" zeptá se Čáryfuk s úšklebkem na tváři.

"Jo jo, tam tam." Odpovídá Starchild s mírným úsměvem, zatímco pečlivě zkoumá vzdálený kopec na obzoru za hospodou.

Jeho slova nesou jemný náznak dobrodružství a vzrušení, jakoby tušil, že je jeho děda v nebezpečí. Čáryfuk se na něj podívá s rozesmátým výrazem:

"Tak jo, trochu vesmírného šoku nikomu neuškodí, že? A kdo ví, možná nás tam čeká nějaký ten ufoun. Neblázníš... Teď? Jsi tam měl s ním vyrazit, když ti říkal…"

Zrzek se nadechne, rozpálí vajgla v ústech, a s nechápavým výrazem pokračuje.

"Je to tam docela štreka, a navíc jediný auto si vzal tvůj bláznivý dědek. Zavolej mu, zjisti jak je na tom, a pak uvidíme, co dál. Hlavně se nenech ukecat, že tam dorazíme ...", S unaveným pohledem odpovídá pihovatý maldík, a vyfoukl zbývající kouř z plic.

Starchild si poklepe na čelo a odvětí:

"Jo, kdyby byl normální tak už se asi vrátil. Ale ten starý blázen si vzal stan a ten jeho obří teleskop, plus celou výbavu na kempování. Možná se rozhodl strávit několik dní čuměním do černa. Zkusím mu zavolat zda je v pořádku."

Záhy vytáhl telefon a svit displaye ozářil jeho starostlivou tvář. Snažil se několikrát volat svému dědovi, ale po několika neúspěšných pokusů se Uilleam s očima plných strachu odvrátil na svého přítele a třesoucím hlasem pronese:

„Nebere, jdu domu. Vezmu baterku a půjdu se za ním podívat.“

Čáryfuk z přítelovy tváře pochopil, že má opravdu velké obavy. V tu chvíli nic jiného než jeho podporu nečeká. Svými rty svírá poslední zbytky vajglu, pořádně se nadechne. Rudý konec rozzářeného cigára mu osvítí tvář a s vážným výrazem zakuckaně prohodí:

„Vždyť jsem ti to před chvílí říkal … Uch... Néé? … Uchm .. Ehmm ..“. Rozkašlal se a z jeho úst se vyvalil dým.

„Jdu s tebou, co bych to byl za kamaráda...“ Dodal a zazubil se.

Oba se vydali na noční cestu plnou podivné atmosféry. Město kolem nich začalo pomalu utichat. Ulieam se snažili potlačit úzkost, kterou pociťoval. Jeho doutnající vajglík mu sloužil jako jakási ochrana před strachem a nervozitou, jenž ho přiměla vzít opět telefon do ruky a zkusit znovu zavolat Williamovi. Neúspěšně, z telefonu se stále ozýval nepříjemný tón signalizující nekonečné vyzvánění. Tentokrát dědovy zanechal zprávu: "Dědo, jsi OK, zavolej."

"Víš, když jsem byl malý, tak děda často vyprávěl neskutečné příběhy o hvězdách a vesmírných dobrodružstvích. Říkal, že mezi hvězdami jsou skryta tajemství, která našemu lidskému rozumu mohou uniknout," povídá Starchild a jeho hlas zraje vážností a nadšením.

Čáryfuk přikyvuje s obdivem: "To zní úžasně! Vždycky jsem ti záviděl, že jsi měl dědu, který takto tvořil tvou dětskou představivost. Moji prarodiče byli tak nudní, že i zebra by před nimi vypadala jako cirkusový klaun." Pokyvuje smutně hlavou.

"Škoda, že umřeli." Pousměje se sarkasticky a popotáhne si z cigarety.

Starchild si pokuřuje, položí příteli ruku na rameno a usměje se: "Ty jsi jako můj brácha. A víš co? Možná se nám dnes večer podaří něco objevit, co nás všechny dostane do světa, který jsme dosud neznali."

Napětí se začíná v Čáryfukově břiše vyhřezávat. "Ty už to nehul. Ty a tvoje dobrodružství!Narazíme jen na tvého bláznivého dědka." Směje se s odlehčením.

"Neboj, jsem připraven na všechno." odpovídá Starchild a hledí s naprosto vážným obličejem Čáryfukovi do očí.

"A navíc, ještě nikdy jsme nic neobjevili, co by nás posunulo kupředu." Vybuchne smíchy a pobídne Čáryfuka.

"Kytičky máš stále dobré."

Dodal a popotáhl si posledního zbytku speciálního tabáku, který mu ve vajglíku zbyl. Konečně dorazí k domu. Stojí před ním. Ulieamovo srdce v hrudi bije rychleji, a v mysli se mu honí myšlenky na všechny možné scénáře, co vše by si měli vzít, a na co vše se musí připravit.

"Jsem nervózní." Přiznává Starchild s potlačovaným třesem v hlase.

"No jó, to bude v pohodě. Prostě vezmeme co potřebujeme a půjdeme ho hledat." říká Čáryfuk s odhodláním.

Uilda zmateně pátrá rukama po kapsách.

„Neztratil jsi klíče že ne?“ Táže se s nedůvěrou zrzek.

„Ne, tentokrát ne.“ Starchild po chvíli suše odpoví a odemyká vstupní dveře od staršího domu.

Vstoupí a volá: „Dědo? Jsi tu?“

„Ne není. Neměl venku auto. A odemykal jsi dveře.“

Klepe si na čelo Čáryfuk a nechápavě kroutí hlavou.

„Říkám, ty to už nehul!“ Dodá a zubí se na svého přítele.

Mladíci vstoupily do starého domu a horlivě diskutují o tom, co by se jim mohlo dnes večer hodit, co budou potřebovat.

„Na kopci bude tma, máte čelovky? Baterky? Kde?“

Tázavě prohodí Čáryfuk a zmateně se rozhlíží ve vstupní chodbě domu.

„Já to vezmu, pobal něco na zub, dostaneme hlad. Mrkni do kuchyně.“

Odpověděl Starchild a běží k veliké dřevěné skříni, stojící v rohu pod schodišti v dlouhé chodbě naproti vchodovým dveřím. William byl pořádný, všechno, co mladík hledal, bylo v poličkách na svém místě, uklizené, tak jak má být. Diodové svítilny, k nim náhradní baterky, vše začal skládat do rozepnutého batohu.

Čáryfuk, pomalou a pohodovou chůzí přijde do kuchyně, rukou nahmatá na pravé straně zdi vypínač. Cvak. Stará zářivka v kuchyni začne tiše cinkat, poblikávat slabým světlem, a záhy se celá, dříve šedivá a tmavá místnost, rozzáří. Narudlé oči zrzka šmejdí po kuchyňské lince.

„Jo, vezmu něco k pití a k jídlu, kouknu co tu máte.“

Zrak mu spočine na basu slazené vody v levém rohu kuchyně.

„Petka vody bude stačit né? Raději vezmu dvě.“

Vezme jednu láhev vody, otevře ji a horlivě si nalévá osvěžující tekutinu do jeho vysušených úst. Nasyceně si otře rukou mokrou pusu, olízne a hladové oči se mu pomalu stočí přes prázdný košík na pečivo na starou lednici. Otevře ji a nevěřícně zvedne obočí.

"Takže, žádné pečivo? Dobře, ale jak to, že tvůj děda nechává ledničku prázdnou?"

Uilleam, ponořen do obsahu skříně, rukama přebírá různé věci, odpovídá bez zájmu:

"Lednice dědy je většinou plná jen zeleniny. Ale dívej se na to pozitivně, aspoň nepřibereme."

Čáryfuk se zahledí na kus plesnivého sýra.

"Fuj, tohle vypadá, jako by to přežilo poslední dobu ledovou. Máš tu aspoň nějaké sušenky nebo něco?"

Uilleam se mírně ušklíbne a odpoví:

"Nahoře nalevo nad dřezem ve skříňce. Ty by měly být bezpečné."

Čáryfuk otevře skříňku a vytáhne balíček sušenek. Uilleam, se svým typicky dobrodružným duchem, měl již batoh připraven na cestu. Byl napěchovaný všemi potřebnými věcmi ze skříně na chodbě – svítilny, baterky, kompas, ...

Když se vrátí do kuchyně, vidí svého nezbedného kamaráda Čáryfuka, jak okusuje sýr na místech kde plíseň nebyla ještě tak vykvetlá, křupá sušenku a celé to zapíjí vodou z petky. Uilleam, přestože byl zvyklý na Čáryfukovi nezbednosti, nebyl na tuto situaci zcela nyní připraven.

"Čáryfuku, co to děláš? Ty sušenky jsme měli brát s sebou."

Vyhrkne ze sebe Uilleam, plácne se do čela a nevěřícně kroutí hlavou.

„Ty jsi ale prase co?“ Zavtipkoval.

Čáryfuk s plnou pusou sušenek, překvapeně odvětí.

"Jo, ale musím otestovat, jestli jsou jedlé. A tenhle sýr, ač plesnivý, má zajímavou chuť.“

Od pusy mu padají drobky na stůl.

"Dobře, ale nech něco i mě. A nezapomeň vzít i ten pytlík s oříšky."

Odvětí Uilleam a koutek úst mu cuká do smíchu.

"Jasný nechám ti ten sýr. Hlavně doufám, že tvůj děda má lepší vkus ve vesmírných jevech než v jídle. Jo a ukaž mi tu jeho pracovnu, co jsi tam našel, třeba tam něco ještě vymyslíme."

Znuděně s úšklebkem odpověděl Čáryfuk a zabalil sušenky s oříšky do batohu.

Před odchodem, když už měli vše připravené, Starchild a Čáryfuk nakoukli do starcova pokoje. Uilleam zjistil, že stůl byl pokrytý knihami a papíry.

Čáryfuk, se opatrně nahne přes Uilleamovo rameno: "Co tu máš, nějaké tajné dědovy vesmírné plány?"

V šeru na jeho stole je jedna kniha otevřená, plná vesmírných obrázků, jako by zde studoval něco důležitého. Vedle knížky se válel otevřený poznámkový blok. V pracovně bylo zhasnuto, jen malé modré světélko blikalo v rohu, nyní již opět spícího černého monitoru.

"Něco se tady děje, cítím to," říká Čáryfuk tiše a škádlivě pokývá hlavou. "Aha, staříkova zatuchlina.."

jízlivě se ušklíbne a rozsvítí světlo pokoje vypínačem na levé straně od dveří.

Starchild ho praští do břicha a vybuchne smíchy. „Blbe!“ .. dodá a zahledí se právě na onu knihu, kterou děda zanechal otevřenou. Její stránky jsou plné informací o Jupiteru a jeho vztahu ke keltským kulturám. Rychle ji prolistuje a zahlédne něco, co je pozornost upoutává.

"Podívej, Čáryfuku," říká s napětím v hlase a ukazuje mu podivnou stránku. "Je tu nějaký divný nesmysl, nevím, kalendář? Ten blázen si tady poznamenal dnešní datum!"

Čáryfuk si zaujatě prohlíží stránky knihy a pak pronese: "Co to znamená? A co máme dělat
teď? Jako že Keltové uctívali Jupiter nebo co? To bude určitě to o čem se bavil s Handersonem."

kouká nechápavě a pak povídá: „Hele zjevně se tvůj děda jen tak nevrátí a určitě někde kempuje. A dovolat se mu nemůžeš, protože si dal určitě u té galaktické šou šlofíka ne?“

Starchild se nadechne a pak rozhodně řekne:

"Jedeme na ten dědkův kopeček. Možná tam najdeme toho starého blázna jak tam chrápe."

S obavami se snaží usmát a dodá: "Ale chce to auto."

"Jedem taxíkem, volám…"

Zamumlal Čáryfuk a se smířením vytočí číslo. O několik minut později dorazí taxíkem pod dědkův kopec. Na konci silnice vystoupí a chvíli stojí, pozorují temný les před sebou. Musí jít asi 20 minut pěšky, než se dostanou na místo, kde William častokrát pozoroval teleskopem různé části vesmírů.

Dutý zvuk šlapání jejich kroků v lese dodává dramatický podtón a napětí vzrůstá s každým krokem, kterým se blíží k Williamovu pozorovacímu místu. Atmosféra je napjatá, a ani jeden z nich nemůže potlačit své pocity nejistoty.

Když konečně dorazí na místo, které si tak dlouho přáli najít, Starchild se na okamžik zastaví a zvedne oči ke hvězdám, kde je čiré a bezmračné nebe.

Všimne si, že hvězdy vypadají tak trochu jinak, než si pamatuje. Vypadá to, že se vesmír možná nějak mění – a nebo to jsou jen černá oblaka, které zakrývají malé části oblohy. Zhluboka se nadechne a jeho zrak se pomalu přesune z oblohy zpět na zem, hledí před sebe, kde v dálce spatří dědovu terénní dodávku, osamělou a opuštěnou. Jeho srdce se stáhne strachem, když si všimne, že nedaleko od ní stojí Williamův teleskop neklidně otočený v neobvyklém úhlu, směřující do země. Pohled na teleskop, tak nečekaně otočený, v něm vyvolává prudký pocit nejistoty a obav.

"Čáryfuku, podívej," šeptá s chvějícím se hlasem, jakoby mráz postupoval po jeho páteři.

"Je to jeho teleskop... Co se tu děje?" Obavy mladíka rostou, jak se s každým krokem blíží k teleskopu a hledá svého dědu. Každý šelest větru zní jako šepot dávných zlých duchů.

Jeho rysy ještě více zblednou při pohledu do starcových očí. Oči plné nevýslovného strachu, zahalené temnotou nekonečného vesmíru. S výrazem plným děsu, se mladík zlehka dotkne starcova obličeje a nevěřícně zašeptá:

"Dýchá ještě? Jaký má tep?"

Vzrušeně začne kontrolovat jeho základní životní funkce. Snaží se zachovat klid, zatímco se sklání k ležícímu tělu starce, jehož oči jsou zahalené neproniknutelným tajemstvím.

"Mám pulz... žije!"

Vydechl Čáryfuk s úlevou, když ucítil slabé, ale stálé tlukoty starcova srdce. Dědovo tělo, které dříve leželo nehybně, nyní začalo nečekaně neklidně pulzovat, snad jako by se probouzelo z hlubokého temného spánku. Vzduch kolem nich byl náhle elektrizující, naplněný neznámým téměř hmatatelným napětím. To, co se zdálo být chvíli zpět jen klidným a nehybným tělem, nyní přechází do divokého, nekontrolovaného chvění, zhmotnění chaosu v jeho nejdivočejší podobě.

Chování starce je nyní skutečně děsivé. Celé jeho tělo se svíjí v podivném epileptickém záchvatu. Z jeho úst uniká nesrozumitelné mumlání, jako by promlouval jazykem z jiného světa.

"Po ...ste im ... jimo ... cha... ti anti ...en."

Rozléhá se chroptící hlas starce do tichého okolí. Starchild se snaží udržet chladnou hlavu. Panika se dere na povrch.

"Co sakra máme dělat?!"

Vykřikl vyděšený Starchild. Moc dobře si uvědomoval, že tato hrozivá situace je zcela mimo jejich kontrolu. Pevně svírá svůj telefon a druhou rukou pomocí prstů zběsile vyťukává číslo na obrazovce.

Bílá záře displaye telefonu v temné noci plně osvětluje jeho obličej zalitý slzami a strachem.

"Klid, musíme zůstat klidní, ať se stane cokoli."

Zašeptal k sobě, snažíc se udržet rozvahu.

„Dělej chytni se, alespoň dvě čárky“. Šeptá, zoufale a odevzdaně svému telefonu. „Tak se chytni!“ Zakřičel.

Ve chvíli, kdy se Starchild pokoušel zachovat klid a věnoval se svému telefonu, se něco nevyslovitelného a temného zmocnilo starce. Jako by stíny noci samotné vstoupily do jeho těla, náhle chvějícího se v neklidném, nečekaném záchvatu. S neuvěřitelnou rychlostí a silou ruce starce chytly a sevřely Čáryfuka v tak pevném stisku, který mladíka zaskočil až do morku kostí. V očích starce se objevil děsivý výraz, temný a neproniknutelný jako samotná noc. Čáryfuk cítil, jak mu srdce buší až v krku, husí kůže se mu rozlézá po celém těle a jeho mysl byla paralyzována hrůzou.

Jeho obličej byl zkřiven strachem a šokem, zatímco se snažil zbavit pevného úchopu starce. Zdálo se, že každý pohyb Williama je ovládán neviditelnou, strašidelnou silou. Oči starého pána, dříve temné a plné strachu, teď zářily prázdným, bezduchým výrazem. Čáryfuk cítil, jak mu krev tuhne v žilách při pohledu na nehybný, ale přesto jakoby posedlý obličej starce.

Zmatený a vyděšený Starchild vykřikl hlasem plný úzkosti:

"Co se to sakra děje?!" Jeho slova se ztrácely v šeru lesa, zatímco dědovy oči se náhle rozzářily jasným, nezemským bílým světlem. Z jeho úst se linuly nesrozumitelné šepoty, zvuky tak cizí a neznámé, že připomínaly šepot jiného světa:

"Omuž... i, ...Po... ž ti... u. Mi... pom... em."

Strach a nejistota zcela pohltili Starchilda. Stál tam, již na pokraji nervového zhroucení, otřesený a bezradný, přihlížel té hrůzné scéně, srdce mu bilo jako divoké bubny v prsou.

Posbírá poslední zbytky své síly, veškerou odvahu a zhluboka se nadechne, snažíce se překonat hrůzu, která ho svírá. V zoufalství, se vrhne pomoci Čáryfukovi, který je stále v neúprosně pevném sevření dědových rukou. S tváří zkřivenou strachem a zalitou slzami, udeří nečekaně a téměř nevědomky svého dědu dlaní do tváře.

„Dost!“ Vyhrkne z plných plic důrazným hlasem. Ozvěna jeho výkřiku se rozléhá lesem jako vzdálený hrom. Ve chvíli, kdy slova opustí jeho ústa, se výraz v jeho tváři plný zoufalství a rozhodnosti změnil ve strohou bezduchou schránku. Obě dvě těla, starce i vnuka nečekaně a bezvládně kolabují k zemi, jako by veškerá jejich životní energie byla najednou vyčerpána. Těla klesla tiše a nepochopitelně na travnatou půdu, a ve vzduchu visí těžké napětí, které se směšuje s tíživou noční atmosférou temného lesa.

Čáryfuk, je nyní osvobozený z dědova sevření, stojí tam, v jeho mysli se stále hemží hrůzné myšlenky, pocit strachu ho svírá tak silně, že mu znemožňují téměř dýchat.

„Starchilde co je s tebou?!“ Vykřikne zděšeně zrzek se strachem v očích při pohledu na svého přítele jak leží bezvládně na zemi. Vedle něho leží i děda, oba dva nereagují, jako by je polapila sama smrt.

Scéna před ním je jako vystřižená z hororového filmu dvě těla ležící vedle sebe v temné noci na studené zemi, obklopená tajemným lesem. Čáryfukův obličej je zkřiven hrůzou, oči rozšířené v nevěřícném strachu. Napětí je nesnesitelné, atmosféra tak hustá, že by se dala krájet. Jeho instinkt velí křičet o pomoc, ale hrdlo sevřené bolestí a šokem mu nedovolí vydávat sebemenší zvuk. Jeho pohled je přilepen k bezvládným tělům na zemi, srdce mu buší v uších, zatímco se snaží zpracovat to, co se právě stalo.

"To ... to ... to dám..." Koktá a do očí se mu vlévají slzy. Cítil, že něco děsivého, něco, co přesahuje jeho lidskou představivost, uvěznilo dědovu mysl a mysl jeho přítele. Sotva bylo možné pochopit, jak to všechno souvisí, ale bylo zřejmé, že v té chvíli nevládl pouze obyčejný chaos.

4. Tajemství hvězd

"Musím to zvládnout, musím to zvládnout," opakuje si hrůzou ochromený Čáryfuk, jehož mysl je stále zmítána paralyzujícím strachem, stále se pokouší pochopit, co se vlastně kolem něj děje.

Jeho vlhké a zděšené oči upírají zoufale pohled na dvě nepohyblivá těla, svírající se navzájem v tichém a dusivém objetí poblíž obráceného teleskopu. Svaleny jeden vedle druhého, vytvářející tichou a dusivou hromadu, jejíž chroptění snadno proniká do temného prostoru noci.

"... to … Zvládnu to,... zvládnu to, …"

Tiše šeptá vystrašený mladík do tmy s obličejem pokřiveným strachem. Očima zběsile bloudí kolem, prsty se třesou jako tenké zmrzlé větvičky stromu v ledovém větru, nahmatají poslední ubalenou cigaretu v jeho pomačkané krabičce v náprsní kapse bundy. S nervózním spěchem si ubalenou cigaretu vkládá mezi rty a sáhne po zapalovači.

Plamen, který z něj vystřelí, na okamžik v temnotě osvětlí Čáryfukovu vystrašenou tvář. Mladík se zhluboka nadechne, rozžhaví již rozpálenou cigaretu svírající v jeho ústech a zadrží dech. Tlak okamžiku se zdál být neúnosný, jeho srdce bilo jako bubínek v temném rytmu. Jeho tvář začala pomalu nabírat sytě rudou barvu, zorničky jeho očí se rozšířily do nezměrných rozměrů, jakoby se snažily vtáhnout veškerý kouř do každého plicního sklípku ve svém těle.

S prudkým výdechem se z jeho rtů vydral šedý dým, který se vinul v chladném vzduchu, doprovázený hlasitým, dusivým kuřáckým kašlem.

"Hrchhmm ehhmm hrmmm.. Joo.. Chrr, uhm… Jo jo... to jsem přesně potřeboval."

Vydechl s uspokojením. Nicméně jeho hlas zněl o trochu více chvějivěji, než by si sám přál. Stále se však snažil držet zdánlivě klidný, i navzdory tomu, že jeho tělo stále pulsovalo nervózní energií.

Mladíkův rychlý tep se pomalu uklidňoval, dech se usměrňoval a on začal cítit, jak se jeho vnitřní klid navrací. Pohled v jeho očích, který byl dříve vytřeštěný a zděšený, se postupně změnil. Nyní byl klidný a smířený, ale i přes tento klamně zdánlivý klid jeho výraz vypovídal o nezměrných výzvách, které na něj čekaly.

S narudlýma, již smířenýma, očima, plnýma nevysloveného zármutku, pozoroval své přátele, kteří v bezvládné tichosti leželi jeden vedle druhého na studené, vlhké zemi lesního travnatého porostu. Každá z jejich postav vypadala tak bezbranně a zranitelně. Dvě mervé těla, zapomenuté v čase a prostoru, zachycené v posledním okamžiku svého bytí. Tichý smutek a pocit osamění se snášel na toto místo, kde se příroda zdála být jediným svědkem jejich posledních chvil.

„Dýchají, žijí..“

Procedí mladík skrze třesoucí se ústa. Každý dech starce je jako zápas o život. Jeho hrudník se zdvíhá a klesá, vydávajíc tichý rytmus, který mu připomíná, že ještě stále žije. Vyděšeně se rozhlíží kolem, srdce mu divoce bije jako bubínek, který zní v jeho uších. Cigaretu zase zapichuje mezi rty a nasává nikotinovou a marihuanovou vlnu, která mu připomíná chvíli, kdy vše bylo ještě normální.

Zdá se, že skrze dým cigaret hledá nejen odvahu, ale i nezbytnou sílu k dalšímu kroku. Jeho ruce se nejistě třesou, když náhle, s nečekanou prudkostí, sebou trhne a reflexivně sevře Uliemovy nohy do svých rukou.

Tento pohyb je tak rychlý a nečekaný, že Uilleam je během okamžiku přetažen stranou, stařec osvobozen od tíživého tlaku, ale stále lapající po dechu. V následujících vteřinách se obě bezvládná těla dostávají do stabilizované polohy, připomínající obrázky ze zdravotnického manuálu.

Čáryfuk stojí nad nimi, přemítajíc nad tím, co právě udělal. Pokyvuje hlavou, oblak dýmu ho obklopuje a jeho vlastní slova mu snad dodávají odvahu:

"Jsem borec. Jsem borec. Jsem… borec."

Tvář má zastřenou kouřem z cigaretového doutnáku, a jeho myšlenky se honí rychleji než samotný čas.

"Jsem borec. Jsem... borec."

Šeptá s chvějícím se hlasem, jako by se snažil přesvědčit sám sebe o své odvaze. Jeho slova se postupně ztrácela, a mizela slabounkým šepotem ve tmě. Mladík střídavě pohlížel na oba své přátele, kteří stéle leželi v bezvědomí. Mysl mládence byla stále plná odhodlání i pochybností. Pomalu obcházel spící těla, jako stín proplouvající tmou. Vnitřní hlas ho neustále povzbuzoval a zároveň strašil, nechával ho plout v řekách smyslů a myšlenek.

"Telefon na hovno, signál na hovno, stan na hovno, auto na hovno..."

Jeho slova se stávala mantrou, kterou neúnavně opakoval. Snažil se vyhnat strach z hlubin své duše. Mumlání se neustále zrychlovalo, až se postupně proměnilo v nesrozumitelný šepot. Na tváři mladíka, kroužícího kolem nehybných a stabilizovaných těl, spočíval výraz nejistoty a napětí, zesílený výrazem blázna, jenž stále mumlal do ticha slova nesrozumitelná, cosi zdánlivě nesmyslného. Jeho rty se hýbaly v reakci na neviditelné vize představivosti.

Znenadání se mladík zastaví. Myslí mu prolítla snad myšlenka vhodná génia.

Zhluboka vdech dým z cigarety, ucítil, jak se jeho srdce rozbuší a pulzace se přenesla do celého jeho těla.

Byla to nejen síla tabáku, která ho posilovala, ale také síla přímočarého rozhodnutí. Svíral cigaretu pevněji, cítil, jak se papír ohýbá pod jeho silou. Oči měl upřené na těla před sebou. Bylo to jako hádanka, kterou musí rozluštit, aby pomohl bezvládným přátelům. Tělo mladíka se lehce zachvělo, když vydechnul kouř do tmy před sebou.

"Uhmm echhm uhmm... Auto... Auto... ano, do auta s nimi. Jsem borec... brrsss s uhmm ech..."

Se zakuckáním zahučí, jiskřičky naděje se objeví v jeho očích a představa o záchraně přátel mu dává sílu. Jeho zrak zírá s nadějí do prázdna. Po chvíli, se Čáryfuk rozběhl směrem ke svým bezmocným přátelům. jeho kroky byly rychlé a odhodlané. Jeho narudlé oči hořely touhou, která byla silnější než jeho vlastní strach. Bylo to, jako by byl napojen na sílu větší než lidská vůle, cosi, co ho hnalo vpřed.

V momentě, kdy vše naznačovalo, že se chystá k neuvěřitelnému činu, prudce se zastaví. Jeho tělo bylo jako napjatý luk, jeho mysl stála v téměř úplném soustředění.

"Ne... auto k nim."

Vybuchne, popotáhl si, a jeho nohy se znovu rozeběhly, tentokrát směrem k automobilu, který byl od jeho přátel vzdálený pár desítek kroků.

Tma okolo něj byla jako vlnící se mlha, naplněná neznámými nebezpečími. Každý krok byl bojem mezi jeho touhou a strachem. Jeho mysl byla zaplavena adrenalinem a náhlou jistotou, že jeho rozhodnutí bylo správné.

Čáryfuk pospíchá k autu, rty pevně svírající jeho cigaretku v ústech, oči na špičkách sledující krok jeho nohou směřující k Williamovi dodávce, jeho mysl se soustředí na temnou zem, na každou překážku, která se zjeví z černé tmy.

V dosahu auta se zastavil, jeho dech byl slyšet jako hrom, který praská v tichu noci. Rukou se opřel o kapotu auta, jeho paže se třásla, jeho oči, od kterých se odráželo rudé světlo vajgliku, zářily jako dvě malé červené lampičky ve tmě.

Svými prsty se lehce dotknul studeného kovu kliky. Byl to okamžik, kdy se všechno zdálo být zpomalené, mysl byla naplněna vzpomínkami na všechny nesmyslné záhady, o kterých kdy slyšel, všemi nesmyslnými filmy, které kdy viděl, horlivě se snažila nalézat jakákoliv další možná řešení, která by mohla pomoci.

Ze stálého, strašidelného ticha se začíná ozývat nepatrný, děsivě slabý zvuk, podivné bzučení, snad z temných hlubin vesmíru, jehož frekvence sotva dosahovala vnímatelnosti. Postupně se rozkmitávala v Čáryfukově třesoucím se těle, pomalu pronikající do jeho vlastního nervového systému.

"… Ach jo, přesně tohle jsem potřeboval … zvuky. Tento večer je děsivý i bez toho!"

Rozčíleně zakřičel Čáryfuk. Jeho hlas se chvěl v rytmu slabého, ale již plně vnímatelného bzučení. Následný záblesk nad jeho postavou oslnil celou, dříve do tmy ponořenou krajinu. Záře, odhalující mužovu postavu, byla tak jasná, že proměnila okolí z temné tmy na bludiště světla a stínů. Lesk od kapoty auta se temnotou nesl jako jasné bílé světlo odkrývající celou strašidelnou scénu dříve zahalenou do černoty, nyní jasnou, plnou tajemství a hrůzy.

Čáryfuk stojí v úžasu a sleduje, jak jeho stín na zemi zírá zpět na něj.

„To jsem já … “

Pronese s údivem a nejistotou v hlase. Chloupky na celém těle se mu postaví.

"Jo, jsem si jistý ..."

Poznamenal Čáryfuk sarkasticky se strachem v hlase, když si prohrábl vlasy při instinktivním poškrábáním hlavy.

„Proč co že?, .. Néé nebudu se dívat nahoru.“

Zamumlá mladík, jako by se snažil najít smysl ve vlastním zmatku.

Jeho cigaretka stále doutná.

"Ano, ano, tohle je jistě ta nejvhodnější chvíle na poslední šluk.."

Naposledy silně natáhne, konec vajgliku zářící do ruda osvětluje poslední záchvěv jeho zděšené tváře při pohledu vzhůru.

Nemohl najít slova, jeho pohled je upřený na nebesa, dech se mu zadrhává. Celý se třese, oči má vyvalené, hubu rozevřenou, ani si nevšiml, že mu z úst vypadla jeho oblíbena cigareta.

Temnota noční oblohy byla náhle rozervána něčím, co svítilo jasněji než jakýkoliv známý kosmický objekt, silnější než plný měsíc. To vše zanechávalo v Čáryfukovi pocit, že se stal svědkem něčeho, co asi nikdy nepochopí.

„... to je naprosto normální...když náhle v noci... na nebi začne svítit něco... jasnější než měsíc…“

Jeho slova byla plná ironie a zmatku. Jeho hlas se změnil v šepot, zatímco jeho vajglík bezmocně dopadl na zem. Čáryfuk stál omámen, sledujíc oblohu, na které se objevil tajemný objekt, pulzující neuvěřitelným světlem, se září jenž vykreslovala démonické stíny na zemi.

S naprostým nepochopením zírá na obrovskou tajemnou věc uprostřed onoho podivného světla. Něco podivného černé matné barvy jako by to snad bylo useknuto z nějakého neznámého krystalu. Jeho podivné strany se tajemně třpytí namodralými záblesky, zatímco uprostřed září podivně rudě. Právě toto světlo, jakoby vytržené z nejdivočejších představ, vrhalo Čáryfuka do hlubokého stavu úžasu a hrůzy.

Jeho srdce bušilo v hrudníku, jako by se snažilo utéct před neznámým nebezpečím, které se nyní vznášelo nad ním.

Kolem Čáryfuka náhle vše stálo v tichu, čas ztratil svůj význam, a jediné, co zůstalo, byla ta tajemná záře, která nyní zaplavovala každý kout jeho vědomí.

Čáryfuk jasně cítil, že toto světlo nejen osvětluje, ale také něco vyvolává – pocit, že se něco velkého chystá, něco se stane, že stojí na prahu něčeho opravdu nebezpečného. Jeho mysl byla přeplněná otázkami a obavami, zatímco jeho tělo bylo znehybněné, přikované k zemi strachem a fascinací zároveň. Oči mladíka se zúží a přestože se snaží něco říct, slova se mu zadrhávají v hrdle. S koktavým mumláním, s nebezpečným očekáváním přicházejícího neznáma pronese:

"No jistě .. zakryj si ... oči, .. protože ...tohle tajemné světlo ...se nejspíš .... jen snaží dostat do tvé mysli ... "

Skrze mezery svých třesoucích se prstů pozoruje tajemnou rudo-bílou záři, jenž se zdá být jiná, než jakékoliv záře, co kdy viděl. Temné a nebezpečné frekvence se začínají pomalu, ale neodvratně šířit skrz tichý prostor kolem. Výrazné dunění proniká do všech koutů, zanechávajíc za sebou stopu nejistoty a strachu. Mladíkova těla se zmocňuje nepříjemná paralýza, srdce buší jako
křídla ptáka uvězněného v kleci. Každá další vteřina se stává nesnesitelnou mentální bolestí, právě v momentě, kdy se řítí oslnivé světlo přímo do mladíkovi mysli. Zmatený, chaosem ovládaný, již nic neříká, chce jen jedno. Aby ta hrůza již skončila.

Světlo se stává silnějším, mění noční oblohu v děsivý zářivý kužel pohlcující všechny přítomné do podivného a téměř prázdného prostoru snad jiné dimenze. Tento ohromný kužel světla, pulsující a vibrující, vytváří kolem nich černou mlhu s občasnými třpytivými fotony s hypnotickou atmosférou. Bylo to, jako by byli vtaženi do vířícího moře temnoty, kde každá světelná částice vyprávěla svůj příběh, skládající se do symfonie nekonečna.

Čáryfuk cítil, jak se jeho tělo vznáší, unášené neznámými silami. Kolem něj a jeho přátel se začaly formovat prapodivné geometrické vzory, vytvořené z pulzujících částic. Každá z nich vydávala tichý zvuk, který se spojoval do tajuplné dunivé harmonie.

Jednotlivé světelné záře se zdály být živé, vibrující vlastním rytmem, obklopující jejich těla v aurě rudotemných barev.

Ostrý záblesk z nenadání v krátkém okamžiku pohltí vše, co bylo zřeno, a oni jsou vrženi do místa, kde snad neexistuje prostor ani čas. Přestože jejich těla visela nehybně v této nekonečné prázdnotě, protkanými záhadnými průhlednými vlákny, jejich mysl byla plně bdělá, plná otázek a strachu z neznáma.

V hlubinách temného a neznámého prostoru, kde realita se zdála být roztrhaná na tenké vlákna, Čáryfuk, vystrašený a zmatený, slyší slabounké šepoty a hlasy, které se ztrácely ve víru času a prostoru. Každý z těchto hlasů nesl v sobě nádech beznaděje a zoufalství, ale jeden byl výraznější než ostatní – byl to hlas Starchilda.

Starchildova mysl, nyní odhalená v této podivné dimenzi, byla plná zmatení a zoufalství. Jeho hlas zněl skřípavě a nejistě, jako by volal z hlubin noční můry:

„Prosím, nechte mě jít... Chci zpátky domů... tohle není správné...“

Jeho slova, plná paniky a strachu, odrážela hlubokou hrůzu, kterou cítil. Zrzek více ochromen strachem o svého kamaráda než sám o sobe, se snažil zoufale volat, ale jeho ústa zůstávala pevně zavřená. Neustále myslel na temné ozvěny myšlenek svého přítele. V duchu se pokoušel navázat spojení s jeho myslí a cítil, jak se jejich mysl propojuje. Snažil se soustředit více a více, každou myšlenku zachytit a snažit se na ní odpovědět:

„Kde jsi! Co se děje, neboj se pomůžu ti!“

V tomto spojení, Čáryfuk dokonale pocítil Starchildův paralyzující strach nabírající na intenzitě. S hrůzou oba dva naslouchají démonickému hlasu plného opovržení a elektrických rezonancí. Hlas, který byl jako ztělesněním temného pána vesmíru, pronášel slova s nadlidskou autoritou.

„Stvoření bylo vybráno ve věků ničení. Stvoření bude zničeno ve věků obnovy. Události se naplnily, čas nastal. Tak pravil Natrono!“

Vize a obrazy, které tento hlas přinášel, byly jako z nejhorších nočních můr. Čáryfuk viděl scény zkázy a obnovy, temné síly, které se řítily vesmírem, a cítil, jak mu zamrzá krev v žilách.

V šoku a otřesen se odtrhl od Starchildových myšlenek. Ale ticho však nenastalo. Místo toho se prostor naplnil dalšími zvuky, dalšími záhadnými hlasy. Čáryfuk se znovu soustředil na tajemné šepoty přicházející z dálky, snažil se rozpoznat alespoň jediné slovo.

„Je to hlas starce, to je William!“

S údivem a mírným nádechem naděje se pokusí opět nějak komunikovat. Intenzivně se soustředí v mysli na jedinou větu:

„Pane Williame jste v pořádku?!“

Jeho myšlenka se začala šířit prostorem jako slabá ozvěna postupně ztrácející se do ticha. Čáryfuk se snaží utišit svou mysl nechat ji otevřenou a naslouchat.

"Prosím vás, zachraňte mého vnuka ..."

zoufalé prosí William s naléhavostí v hlase, který se zdá snad být něčím posedlý.

Odpověď znějící z dálky, byla záhadná, nečekaná a rozhodně nebyla ve Williamově stylu, byla to slova někoho jiného, neznámého, tajemného a přesto pronášená Williamovým hlasem.

"Nemohu pomoci, nebylo mi určeno. Stvoření bude zatraceno ve věku, jenž právě přichází. Odpovědi byly dány ve věku věčných. Rozhodnutí byla vyřčena a potvrzena věky následujícími. Stvoření osudu musí pomoci. Pomoz mi!"

William chvějícím se dechem pokračuje ve svém zoufalém monologu:

"Hledal jsem odpovědi, všude, v současnosti i v minulosti, ale všechno co jsem našel, jsou jen stopy k zatraceným duším nemocných jedinců posedlí krví. Kelleeka? Žena mého syna, můj syn, ... oni,… oni byly obětí zatraceného? ... Je to tak?"

Hlas zní nyní jako ztrácející se ozvěna v této temné dimenzi, pokračuje v přerušovaném, tajemném vyprávění. Každé jeho slovo bylo poslem historie, neslo v sobě tíhu tisíciletí, odhalovalo starobylé příběhy zapomenutých civilizací, jejichž existence a zkáza byly utkány do samotného jádra vesmíru.

"Ve věcích dávno zapomenutých, před časem měřeným věky, existovaly kultury a říše."

Slyší William hlas, jehož tóny rezonují s hlubokou, majestátní
autoritou.

"Civilizace, které vyrostly a padly, jako listí ve věčném cyklu života a smrti. Pradávné kultury, jejichž jména jsou dávno zapomenuta, ovládaly dávné galaxie.“

Šeptal hlas.

„Jejich moudrost a technologie byly tak pokročilé, že překračovaly hranice všeho. Vládly hvězdám, manipulovaly s časoprostorovým kontinuem, a dokonce ovládaly samotnou podstatu života a smrti. Zanikly během okamžiku vinou chyb dávných.“

Hlas se na nepatrnou chvíli tajemně odmlčel.

„V čase jejich největší zkázy se objevily prastaré bytosti, tajemné bytosti nepochopitelné moci a starodávného původu. Tyto bytosti přišly obnovit rovnováhu vesmíru, zachránit vše co zbylo před úplným zánikem. Byly to strážci času a prostoru, opatrovníci skrytých dimenzí a strážci pradávných tajemství...“

„Byly to ti co chybovali. Vytvořily mechanismus udržování rovnováhy. Hledaly stvoření z různých rozměrů a časů, které byly schopné pochopit a respektovat přirozený řád vesmíru. Stvoření nesoucí tíhu minulosti. Zvěstovatelé zrození nových věků. Zrozeni s cejchem smrtí.“

Tajuplný hlas dále pokračuje.

"Vyvolení kněží, strážce pradávného tajemství, byly určeni. Jejich prokletí proniká do devátého věku, do vašeho světa. My, kdo jsme se odvážili nahlédnout do temnoty, budeme nadále držet rovnováhu tak, jak bylo nakázáno. Stvoření jako otroci osudu budou plnit vůli, která jim byla prastarými určena. Dítě deváté oběti devátého zatraceného v devátém věku najde cestu.“

Hlas se odmlčel. V hlubokém tichu, které zaplnilo na chvíli prostor, se opět rozléhaly zoufalá slova Williama.

„Jakou cestu? Jaký zatracený? Kdo mi zabil syna?“

Rozčílena slova Williama, hlas plný otázek a nejistoty, se rozplýval v temném místě jako slabý šepot. Odpověď přicházela z dálky, byla záhadná a neuchopitelná, a přesto tak jednoduchá.

„Devátý zatracený. Najdi ho. Pomoz mi!“

V této chvíli, kdy se zdálo, že hlas přináší více otázek než odpovědí, se prostor kolem všech náhle naplnil hlubokým, dunivým zvukem. Zvuk byl jako vzdálené hřmění, které postupně sílilo a naplňovalo celé jejích bytosti. Zvuky, které se šířily temným prostorem, postupně nabíraly na intenzitě, stávaly se mohutnějšími a nesnesitelnými, až dosáhly kritického bodu.

V tom okamžiku se něco neuvěřitelného stalo. Čáryfuk a William se rozpadli na tisíce malých, zářících světelných vláken, které se bleskurychle natáhly na téměř nekonečnou délku. Tyto vlákna vibrovaly v neznámém, záhadném rytmu, který se zdál být synchronizován s neutichajícím pulzujícím dunivým zvukem.

S každým tónem, který zvuk vydával, se světelná vlákna rozšiřovala a zmenšovala, tvořila vzory a geometrické tvary, které byly fascinující a zároveň děsivé.

V tomto okamžiku se zdálo, že se vše rozplynulo, a vše, co existovalo, bylo jen toto nekonečné moře světelných vláken, které tančila ve vesmíru. Ztraceni ve světle, ztraceni v čase, Čáryfuk a jeho přátelé se stali součástí něčeho, co překračovalo hranice jejich reality. Světelná vlákna se postupně začala zpomalovat, jejich tanec se stával stále méně intenzivním, až nakonec, po několika dlouhých okamžicích, opět sestoupila zpět do jejich těl. Realita se začala opět formovat v místo, kde se původně nacházeli.

V momentě, když se vše znenadání ztišilo a před zraky mladíka se opět zformovala realita, pociťoval Čáryfuk palčivou bolest po celém těle. Bolest, které naznačovala, jako by se právě vrátil z opravdového pekla.

William byl stále v bezvědomí, a Čáryfuk, nyní zcela mimo, klečel vedle něj, jeho tělo se třáslo od nepříjemného pocitu, který se šířil jeho žilami. Pálilo to, až to bylo sotva k vydržení, a každý pohyb byl úmorným bojem.

Jeho oči byly zamlžené, svět viděl rozmazaně, vše se zdálo být jako nejisté stíny. Přesto však jeho pohled zůstal upřený do hvězdného nebe, vzdálenější a méně skutečného než kdy předtím. Pálivá bolest v jeho těle se mísila s pocitem ztráty a nejistoty, která zaplňovala jeho mysl.

Přemýšlel o záhadných vizích a slovech, které slyšel, a snažil se je spojit s realitou, ve které se nyní nacházel. Co znamenají tyto vize? Kdo je devátý zatracený? Jakou cestu? A co to má společného se smrtí Williama syna? Otázky se mu honily hlavou rychleji, než byl schopen najít odpovědi.

Čáryfuk se pomalu zvedal na nohy, ale každý jeho pohyb byl doprovázen bolestí, jako by jeho tělo bylo přetížené tíhou nepochopitelných zkušeností.

Jeho kolena se podlamovala pod vlastní váhou, a v temné noci, obklopen neznámými tajemstvími, která čekala na odhalení, se cítil zcela ztracený.

Pocit, že se ocitl uprostřed něčeho mnohem většího, než si dokázal představit, něčeho co ho naplňoval strachem i fascinací. V hlavě mu běžely myšlenky na neuvěřitelná odhalení, která se mu naskytla, ale zároveň ho zaplavovalo neklidné tušení, že něco chybí.

Pohlédl okolo sebe, hledajíc nějaký znak nebo vodítko, které by mu pomohlo pochopit, co se stalo. Pak to náhle pochopil – Starchild, jeho přítel a společník na této bizarní cestě, není s ním. Čáryfuk se začal rozhlížet kolem, pohledem prchavým a zoufalým.

"Uldo, kde jsi?!"

Vykřikl Čáryfuk, jeho hlas se nesl temným lesem a zdálo se, že se rozplývá v nekonečnu. Vzduch kolem něj byl náhle plný napětí, jako by čekal na odpověď, která nikdy nepřišla.

Naděje se měnila ve zklamání a strach. Mladík se díval do hvězdného nebe, které nyní působilo vzdáleně a chladně, skrývající všechny odpovědi někde mezi těmi nesčetnými zářícími body.

Jeho mysl se vrátila k posledním slovům, která slyšel v té nekonečné prázdnotě – slova plná starobylých tajemství, ztracených civilizací, a prastarých bytostí, které měly v rukou osudy vesmíru. Tyto bytosti, strážci rovnováhy, hledaly vyvolené – ale kam patřil Starchild? A kam on? A vyvolené k čemu?

Čáryfuk zmítán pálivou bolestí si pomalu klekl na studenou zemi lesa s očima neustále vzhlížejícíma k hvězdnému nebi. Jeho tvář byla zkroucená výrazy strachu, zmatku a úžasu. V jeho zorničkách se odrážel odlesk hvězd, ale jeho pohled byl ztracený, zaměřený do neznámých dálek vesmíru.

V hlavě mu běžely šílené myšlenky, neuvěřitelné a nepochopitelné vize, slova plná snad nesmyslů. Jeho mysl se snažila spojit všechny tyto informace dohromady, ale bylo toho příliš. Příliš mnoho na to, aby to pochopil, příliš mnoho na to, aby to unesl.

"Hvězdy... co se mi snažíte říct? Co znamená všechno tohle? Kde je Starchildé?"

Šeptal Čáryfuk do ticha noci, ale odpověď nepřicházela. Pouze tichý vánek, který šuměl listím stromů, byl jeho jediným společníkem v této chvíli. Čáryfukova mysl se topila v moři nejistoty a šoku. Klečel tam, svírán děsivou pálivou bolestí, neschopen pohnout se nebo myslet na cokoliv jiného, než na ten nekonečný vesmír nad ním. Tvář mladíka zůstala zkroucená, oči upřené k nebi, tělo bylo ochromeno a mysl zcela přetížena vahou neznámého.

V hlubinách svého zoufalství a naprostého vyčerpání, Čáryfuk shromáždil veškeré síly a vydal ze sebe poslední výkřik:

„Kámo, vrať se!“

Jeho slova se rozptýlila ve vzduchu, ztracena mezi hvězdami. Nebylo žádné odpovědi, pouze ticho a osamělost.