Pláčem

Pláčem, snad smíchem-vždyť proč bychom jinak plakali?
Dav mlčící s tichem…
…ne, není důvod k pláči, nebo snad ano?
Pláčem- snad smíchem, snad nás ten pláč tolik nepálí...
Bolest…
Ta tíže na hrudi…to pouto, že je láska?
…Nebo snad štěstí?
Netuším, ale všichni kolem to říkají…. A usmívají se přitom.
Pláčem a slzy padají. Vsakují se v zemi a my v nich přesto tonem.
…pláčem…
Pláčem a ono to bolí… i přesto, že je vše, jak má být…
…nebo snad není?
Vězení v kleci z obrazů,….
…kdekdo nás drtí a tvrdí nám, že je to v pořádku…
…a my potom pláčem-občas tiše a beze slz, ale trpíme přitom.
Trpíme, a celým svým nitrem přitom v hlasité bezhlesnosti pláčem.
Jaký krutý osud nás to zastihl.