Bilý písek...

   Byla to pustá krajina a byla bílá. Bílý písek, bílé kamení, bílé hory. Bílé uschlé dřeviny, které snad kdysi měly bílé listí. A nad tím vším bílá snad obloha bez slunce. Takhle nějak by asi vypadalo nic, kdyby mělo podobu.

   A on tam hledal. Těžko říci, co. Snad si myslel, že až to najde, pozná to. Nebo si jen namlouval, že něco hledá, aby zamaskoval tu tolik hrůznou myšlenku, že jenom bezcílně bloudí. Každopádně už byl k smrti vyčerpán z věčného bloudění věčnou pustinou. Unavený a hladový a žíznivý. Ale jíst, pít, spát, dokonce ani umřít mu zkrátka nebylo souzeno. A tak, aby jen po věčnosti neležel na zádech, chodil a hledal. Stále měl naději. Naději, že najde cokoliv, nebo  že potká někoho, kdo by hledal s ním. Aby nebyl tak osamělý.

   Aspoň kdyby na chvíli utichl ten šepot. Šepot, který zněl trochu, jako když se vítr prohání korunami stromů. Až na to, že tady nebyl ani vítr, ani stromy. A možná ani jiná živá duše, kromě jeho. Občas byl šepot tak tlumený, až na něj skoro zapoměl, jindy hlasitý jak uragán. Ale bez ohledu na hlasitost tam byl stále. Až se začínal bát, že je pouze v jeho hlavě, že už se dočista zblázdnil z té nicoty kolem.

   Kdysi, dnes, nebo až za nějakou dobu (těžko říci kdy, protože odhadnout tam čas bylo jaksi nereálné) se usadil na kámen v myšlenkách i na těle vyčerpán a zdeptán. Usedl, složil hlavu do dlaní a začal plakat. A s každou jednotlivou slzou, která mu stékala po rukou na kolena a po nahých nohou až na zem, s každou tou nepatrnou kapičkou se všechno vyplavilo. Naděje i touhy i stesk po jakékoliv jiné bytosti, i vyčerpání. Takže měl sílu na to, aby učinil poslední krok.

   Zhroutil se na zem a pomalu, pomaloučku se rozpadl na bílý písek.

   Našli ho o dva dny později v kaluži krve, která mu z rukou odtekla po nohou až na prošlapaný koberec. Vědělo se o něm, že je nemocný, že prý bere antidepresiva a je tak trochu mimo. Ale nikdo, ani jeho rodina, ani přátelé netušili, že je to s ním tak vážné. Spousta lidí se mu snažila pomoci, ale to už byl daleko. Moc daleko za tou bílou barikáddou. A tak jejich hlasy slyšel jen jako nezřetelný šepot.