Byl to smutný příběh

Jak bledla barva jejích vlasů tak i záře její duše pohasla, v jejích slovech už nebyl vtip, už neslyšela vzdálený smích, to co dříve zářilo a oslňovalo už vybledlo, a nebylo nic co by ji hledalo, a ona ve své neviděné šedotě pomalu odcházela, zkoušela volat, ale nikdo neslyšel, posílala poslední světlice záchrany, ale byly neviděny, byla prázdná, šedá, byla pouhé nic, tolik toho chtěla a věděla že nemá co nabídnout jen skořápku co nepraská.... to nic bylo nesnesitelné, duté a otravné a bylo to, to jediné co ji donekonečna prostupovalo celým jejím bytím, chtěla dokázat, že stojí za víc, jen byla a pozorovala.... jak ráda by byla poslala zprávu v lahvi do přístavu co ji přijme, jenže ten přístav se vytratil, už víc nebyl přístavem pro ni, už nebylo místo které by na psaní odpovědělo... a ona doufala a snila, snila o viditelnosti a záři která by se stala její podstatou, hledala ji a přitom utíkala od nicoty co přicházela sní, jako utéct od sebe samé od svého já, byla schopna všeho a nikdo o to nestál...... Byl to smutný příběh...