Aspoň na pár vteřin

Slunce, modrá obloha, zpěv ptáků a lehký jarní vánek. Všechno tak blízko a přitom tak daleko. Něco nedotknutelného, něco tak nádherného. Tolik přírodě závidím její svobodu a nespoutanou sílu. Dostane se mi také někdy aspoň částečné svobody? Bude někdy moje duše volná, nebo navěky bude bloudit pustým světem opovržení? Tolik bych si přál naposledy se dotknout bosýma nohama zelené trávy. Aspoň na pár vteřin. Tolik bych si přál, zase cítit rosu na chodidlech. Aspoň na pár vteřin. Tolik bych si přál svírat stéblo trávy v zubech. Aspoň na pár vteřin, prosím. Bože prosím, smiluj se.
Mříže na oknech, kožené řemeny na posteli, žluté prsty od nikotinu, toť můj denní chleba. Slunce, modrá obloha, zpěv ptáků a lehký jarní vánek, toť mé vzpomínky na život před mým uvězněním. Uvězněním mezi čtyřmi stěnami, mezi tělem a duší. Uvězněn mezi lidmi v bílých pláštích a prázdnými pohledy.
Dostanu se ještě někdy ven? Aspoň na pár vteřin, Bože prosím. Uvidím ještě někdy milující oči mé matky? Ucítím ještě někdy silný stisk mého otce? Nebo tu zhynu spolu s ostatními? Připoután koženými řemeny k nemocničnímu lůžku s prsty žlutými od nikotinu a srdcem toužícím po doteku rosy? Kdybych aspoň něco věděl. Kdybych si aspoň vzpomněl, kdy naposledy jsem si postěžoval na déšť ztékající po tváři. Aspoň na pár vteřin. Nevzpomínám si na nic. Nevzpomínám si ani na odraz mé tváře v zrcadle. Možná, že je to tak lépe.
Lůžkové oddělení C – psychiatrie, budova B. Toť můj domov, toť můj hrob a spása mých blízkých. Na nespočet vteřin.