Bezduché myšlenky

Je těžké popsat sny, touhy, city nebo emoce. Něco nejde vyjádřit ničím. Jen dýchat a v uších poslouchat hudbu, která hraje do tónů citu a buď vás to zabíjí, nebo pomáhá. Každý oheň, který v srdci hoří buď spaluje, či hřeje. Bezvýchodné situace často uvádí mysl do tranzu, do šokového stavu, klinické smrti. Vše tak pulsuje a chce tak moc utéct pryč, začít jinak, pomoct tomu krvácejícímu srdci, které tak moc křičí, ale nikdo neslyší ani hlásku. Jako vytřeštěné oči, co hledají v neznámých tváří, alespoň smítko pochopení.

Z obličeje se vytratil jas, smích a štěstí, vše ztratilo barvu. A to sbohem bez vysvětlení, je jako požár, který zničí vše živé. Růže uvadá, listy padají. Tělo prostě vypne, přestane myslet. Tlak ho roztříští, jako ubohé sklo. Výčitky jsou tiché hlásky, co připomínají tu smrtelnou řeznou ránu. Nastává tisíc otázek, co pohltí veškeré sny. A je jen na nás, jestli utečete, nebo na to najde odpověď, která uspokojí mysl i srdce a vrátí jiskru života do těla.