2Q17

Sedím u sklenky vína a najednou si vzpomenu.
Jseš to ty. Tak pěknej a sladkej, jako vždycky. I když čas už na tobě taky zanechává pomalu stopy. Jseš dospělej chlap.
Kdyby jen pan Murakami věděl, jak moc se mě jeho dílo dotkne...

Knížka kterou jsme četli spolu. Vlastně tři. Tři zlomový, dokonalý knihy.

Knížky...samozřejmě s příběhem. Jako my dva.
CO je ale za příběhem? Samota.
Smutek.
Velká prázdnota.

Chci jít zpátky do 1Q84.
Do jednoho malýho pokoje, kde se nic neděje, ale zároveň se tam všechno odehrává. Do pokoje, kde se prstem do vzduchu kreslí dokonalý kruhy. Do pokoje, kde nic není a kde spousta věcí chybí, ale spousta tam i je.
Jsi tam ty a celé tvoje já. A jsem tam i já, ale nejsem tam s tebou.

Čekal jsi moc dlouho na to až za tebou přijdu. Až přijdu jinak, než přiopilej z tříhodinovýho sedánku na balkoně s lahvema vína a cigaretama.
Čekal jsi.
Pak už jsi možná ani nedoufal.

Teď už nečekáš.
Vážit si věcí=důležitý!

Koukej na to, už to bude skoro rok co nečekáš.

Myslíš, že až budu jednou dospělej, že budeme zase spolu?

Byla to moje chyba?
Jak to mám vrátit? Jak to můžu napravit?
Co když už nechceš? Co když to nejde?

Spadl jsem z prázdna na dno, po dně zase do prázdna.

Existuje láska?

Jak můžu vůbec říct, že jsem byl kdy zamilovanej, když to ani nedokážu změřit?
Je to, co teď cítím, ta bolest, je to zamilovanost, nebo jenom sobeckost?

Bolí to takhle, když ti někdo umře?

2Q17. To byl ten rok. To byl ten rok s otázkou.
Možná jsme ji špatně položili, možná jsme špatně odpověděli.
Chceme se, milujeme se. Ale nemůžeme spolu být.
Můžeme!
...ale nemůžeme.

Pojďme spolu dospět. Teda každej zvlášť.


dobře se vyspi. Pa