To vše zbylo po bouři

Dny jsou jako nekončící šedé bezduché sny. Svět celý začne fungovat na baterky. Vzpomínky se vylijí do tváře a působí mírné záchvaty, které musí maskovat falešný úsměv a nesouvisející otázky. Proč se to děje? Za okny prší, všude je cítit chlad, studenost, něžný mráz, který se prořezává i do duše. Dny jsou sychravé a myšlenky utíkají do minulosti. Do doby, kdy to bylo ještě všechno dobré, kdy všechny fakty nikdo neobjasnil a život byl v opojení lehké naivity. Prášky nezabírají, slunce nesvítí, srdce nehřeje. Všechny tyto děje spojuje klidně jen písnička, zpráva nebo jen zatoulaný cit. Pozná se snad pravá láska tou největší bolestí, která pomaličku rdousí poslední zbytky pulsujícího srdce, které z hola bojuje o život? Stesk, to je příchuť smrtícího jedu.

Kam má člověk jít, běžet, utíkat, aby našel otázky na všechny odpovědi, kde přeměnit noční můry na sny plné tužeb, ze kterých se nikdo nikdy nechce vzbudit. Ale to vše je sen, opět jen sen. Všechno je samý sen. Tělo stojí a zůstává, ale myšlenky utíkají, křičí, pláčou. Tvář zaleje chlad, vztek i lítost. Některé věci se prostě musí nechat odejít i když máme pocit, že nás to zničí, zabije. Možná je to klam, možná ne, těžko říct, jen čas je učitel a sám ukáže. Vždy tu budu. Tichý stín co se objeví v nouzi, nikdy tě neopustím. Když se ohlédneš. Vždy tam budu já, nebo jen něco co mě připomíná. Nikdy nezmizím úplně. Vždy budu mezi dvěma světy. Klíč od všech tvých nejtajnějších pohledů. Víš jak se mě dotknout, nebo chytit. Tak se neboj. Až budeš umírat najdeš mě tam. A já? Dám ti do života víru a zase budu zbloudilý stín, co bude čekat na pohlazení.