Teď a tenkrát

A stejně všechno časem odejde. Všechny ty úsměvy a pohledy, které křičí, zraňují, milují. Obyčejné štěstí a úsměv bez důvodu. Spojení. Klid a život, který byl sladce trpký. Kde to je? Kam jen vše zmizelo..ta krásná, válkou krvácející doba. Naše pohledy se už nesetkávají, nikdy do sebe nenarazí se zarytým strach z doby. Oceány v očích jsou klidné..nikdo se v nich netopí. Duše i tělo s lehkou námrazou beznaděje a naivity. Někde v šedé realitě. Jsme vlastně šťastni? Kde si tady, někde uprostřed něčeho a kolem nás toho tolik, přesto je toho pravého málo. Málo skutečnosti, která se zdá být snem a moc falešné reality. Už to není takové pohlazení. Takový dotek rukou, ochutnávka nejtajnějších pocitů, přičemž faleš a nepravá láska, byla uvězněna v tom nejhorším žaláři. Už je to němé? Nebo jen nic neslyšíme. Vlastně nevidíme ani necítíme. Stát kdesi v místnosti a nechat sát do těla tu dobu, ty pohledy a znova poznat jak tehdy chutnal vzduch. Aspoň v mysli se chytnou za tu prachem zaprášenou ruku, která nás vezme do té doby..kdy to vše bylo vidět, slyšet a cítit.