Zastavení...

Zastav se. Tady to přece znáš! No ano, tady sis v dětství hrával na honěnou se svými kamarády! Kolik let to je zpátky?  40? 50? 60? Nevíš. Tak moc jsi zestárl,že už si ani vlastní věk nepamatuješ. Posaď se na zem. No jen se posaď. Vidím, jak tě bolí nohy a záda.
Přehráváš si vzpomínky z dětství. Kolik ti bylo,když jsi tu běhal a poskakoval se svými druhy? Kolik ti bylo,když jste jednou na tu louku opět přišli s úmyslem hrát nevinné dětské hry, a viděli jste ten hrůzný pohled na váš svět her bez dospělých,rozrytý pásy tanků  a rozježděný koly obrněných vozů? Kdy to bylo,když jsi pak běžel domů sdělit jim tu smutnou zprávu, že na louku už nemůžete s kamarády chodit, a když se ptali proč,tak jsi jim vše vylíčil, a maminka začala plakat? Nevíš. Pamatuješ si jen, že se to stalo a to, co bylo poté. Nic víc, nic míň. Ale...Přece jen si začínáš vzpomínat, proč si to nepamatuješ. Protože jsi nepovolil. A protože ti válka a hlavně režim po ní vymyli mozek.
Sedíš a vzpomínáš. U všeho, co si s velkým úsilím vzpomeneš, se zastavíš. Při tom se díváš na louku, která kdysi oplývala kvítím, ze kterého děvčata pletla věnce pro své maminky, a která je dnes plná řepky.
Z posledních sil a se slzami v očích vstaneš a vydáš se směrem mezi to hnusné, žluté kvítí a predstavuješ si,že jsi na louce plné bylin, motýlů a dětí. V polovině pole se zastavíš. S tebou i tvé srdce...


Zastav se na chvíli,
Tam kde slunce svítí,
Tam kde létávali motýli,
A kvetlo plno kvítí.

Co bylo tu kdysi,
Dnes hledal bys s loučí,
Přišly ty německé krysy,
A s nimi vše krásné končí.