Je říjen

Kráčím světélkující nocí a pod bosými chodidly se mi rozpouští první letošní sníh.

Je říjen.

Špatně se mi dýchá, protože mrazivý vzduch mi tvoří v plicích rampouchy.

Je říjen.

A Ty jsi stovky mil daleko a já nemám žádnou šanci být Ti na dosah.

Je říjen.

Ztrácíš se mi jako pára stoupající z horkých nahých těch míhajících se po břehu zamrzlého jezera.

Stále je říjen.

A já už Tě ztratila. Teď už se rozpouští i mé vzpomínky na Tebe. Jako ten první sníh pod mýma nohama. 

A je říjen.

Nahé tělo v závěji. A na něm vrstvička drobných vloček. Které už se dál nerozpouští. Ba naopak. Prorůstají tělem. Mrazí a propůjčují mu svou dokonalou bělost.

Je říjen.