Opusť mi a já si počkám, až přijde čas na...

... na opojení. Okamžik, kdy přestáváš vnímat a ocitáš se v úplně jiným světě, plným barev a zvráceností, touhou, ke který patří zježený chlupy na ruce. Polívá Tě horko a na čele se Ti objeví kapičky potu. Cejtíš to až někde v páteři. Slíbíš, že nikdy nezapomenem. A máš strach z tý křehkosti, nenávratnosti vteřin, vždyť víš.

... na cigarety. Který k tomu patřej. Zanechat v ústech podivnou pachuť a třeba tu nejlepší na světě. Na chvíli pocítíš tu svobodu. Nenáviděl jsi ten dým v puse, pamatuješ? A pak jsi mu propadl. Zoufale jsi toužil umět vyfukovat dokonalý kolečka, který se rozprchnou do neznáma za vším ostatním a napořád. Zapít to kafem, který nepiješ. Dát si orbitky, ale jedině zelený. Šluk. Nikotin.  Vdechovat ty důležitý vůně. Zabalit si do cigarety. Nejlíp Tvou vůni.

... na prázdno. Kdy všechno pomine. Kdy pominou poslední zbytky prchavejch pocitů a pach, kterýho ses nemoh zbavit zmizí do nikam. A třeba o tom nemáš ani tušení. Třeba už máme jenom tu iluzi. Iluzi a ztracený myšlenky, který nikoho nezajímaj. A pak přijde stesk. Jo, věř tomu. Čas, kdy to přestane bolet tak nějak tupě. Ale pořádně to prořeže žebra. A bude všude. Bude Tě pronásledovat a nedá Ti spát a pak přijde chvíle, kdy už nebudeš mít sílu ani plakat a bude to bolet nejvíc na světě.

... na mandarinky. Vyjmenovat tisíc důvodů, proč zrovna mandarinky. Že jsi poetik a hledáš v těch sladkokyselých plodech skrytou radost. Že je jednoduše zbožňuješ, i když ani nevím, proč tolik miluješ slovo zbožňovat. A pak taky můžeš mít rád tu barvu. Anebo Ti prostě něco připomínaj. Ale ve skutečnosti jsou jenom jedinou věcí, co Ti pomáhá na kocovinu.

... na uzdravení. Někdy je to běh na dlouhou trať. Možná vždycky. A je to čím dál tím horší. Proč už nikdy nic nemůže bejt stejný? Věci, který jsou komplikovaný a matný. Zahalený v mlze. Uvnitř jsi nakřáplej a nefunguješ tak, jak by sis možná přál a není to tím, že bys nevěděl, co dělat. Ale víš, že na to není lék.

... na vzpomínky. Kterejch je čím dál míň. Možná k pláči. Ale třeba slzy dávno došly. Snažíš se, tolik se snažíš. Nemyslet. Když prší a Ty sleduješ déšť. Protože v něm je život, kterej nám proklouzává. Tma a rozmazaný světlo, který stejně neudává cestu. Ale připomíná, kým jsme kdysi mohli být. Sami sebou. Nebo se sebou. I když je teď všechno jinak. Směšný scény, děti, který nic nevěděj a rodiče, který maj před sebou poslední společný roky. Zase tma. Ale přece s tím počítáš. Mokro v botách. A bude hrát Lucie a Tebe to rozpláče, protože tak je to vždycky. Slzy, který za to tentokrát třeba stojej. Protože jsou důkaz toho, že nebudem, ale že jsme. 

... na pravdu. Kdy si uvědomíš, že jsme uvnitř možná všichni černobílí a nikdy si nepřestanem nalhávat, že to není pravda. To je ta Tvoje lež. Víš to? 

... na opojení. Kdy se svět točí dokola. A Ty to tak miluješ. Stejně jako miluješ podzim, topení se ve sluchátkách a v osamělým září a snění o tom, jak jednou utečeš a nikdy se neohlídneš zpátky. Protože někde musí slunce svítit dýl. Přeješ si to. Věříš v to. Ale stejně se nemůžeš zastavit. Nemůžeš uniknout tomu opojení. Kdy jsi zase v jiným světě. Nevnímáš. A točíš se dál.

Odpusť mi. A já si počkám. Na chyby. Na věci, který nejsou perfektní. Na špatný cesty. A pak taky na to, až stejně jednou zapomenem. Díky času, nebo rumu. Opilosti životem či láskou. Anebo jen jednou takhle v baru.