Přišla z Ničeho

Přišla z Ničeho a z rána, jakoby se zrodila z rosy anebo z čerstvého jarního vzduchu. Nebezpečná s rudými rty a hlubokýma očima, za kterými bylo Tajemství. Nádhernými lesklými vlasy oslňovala opuštěné a ospalé ulice a svým úsměvem zaplňovala prázdná místa. Přišla z mrtvé hlíny a z doteků, které hřály a chladily. Přišla nová a jiná, nezvaná a osamocená. Byla nic, co zmizí v uzavřené pěsti a zároveň pocit a duše. Byla pamětí a rozedněním krás a byla ostří, které se chtělo zarýt, hluboko a hloub.

Přišla, aby mohla toužit a být nenahraditelnou, přišla s úsměvem a naivitou dítěte, že nenahraditelná je. Jednoduchá a přitom spletitá emocemi a radostí. Zdrženlivá a vášnivá, s napětím a nezkrotným chtíčem, jiná, nádherná a plná života a modré a mraků, na které stačilo natáhnout ruku. A přinesla s sebou Něco.

A pak přišla z Něčeho, kdy už padl soumrak, jakoby se zrodila z kaluže a z chladna, nečekaná a nevítaná. S temně rudými rty a zacuchanými vlasy. Se zmateností a strachem. A najednou odešla. Možná jinam a možná nikam, jen se ztratila ve tmě a zavřela se. V temné noci a sama, s ostřím, které zaryla hluboko a hloub, až vytryskla krev. Odešla, zlomená a neživá a proklatě prázdná. Odešla, a nechala jenom Nic.