Perleti

 I. Chvíle perleti

 

 

Chvíle, prázdné a zbytečné,

 lásky, kuriózní a zmatečné,

 dlouhé kahany bez přítězě,

 graciézní noty bez vítěze.

 

 Trousivé odluky bez notáře,

 zpátečné lístky bez diáře,

 fialové prsteny s pýřím,

 dávné linky v letu netopýřím.

 

 Vláčím sebou otroka svobodného,

 toulám se hvězdným molem zapadlého,

 vnímám jen přírodu skrze sebe,

 zapomínám vidět sedmé nebe.

 

 Pravím ač povolán,

 neslyšen, nevolán,

 pnu myšlenky k vám,

 sám trusem zezobán.

 

 Ona, chvějící, za ruku vodící,

 stálá noc, krystalická a lyrická,

 procházky duše bez duše,

 pronášíme slova v předtuše.

 

 Zůstaneme spolu, vidíce zítřek,

 věří, že dojde do cíle, šnek,

 malý pabrek, sílu více jí,

 než ten konec řeky se nebojí.

 

 Vím jen jedno,

 věříš pradlouze,

 věříš silněji.

 

 Zůstaňme stát lásko,

 v jedné peřeji.

  Věříš silně, věříš silněji,

    zůstaňme v perleti,

      stát,

         nechtějme přestat milovat,

              jen nechtějte přestat ji milovat. 

 

  II. Otázky perleti

 

  Veřil jsem, že noc dělá přítele,

 noc jako minerál, oceán ranní hrál,

  své vlnky jako nebe rozbouřené,

   dvakrát do skutečnosti prosněné,

     rozehrál jemnosvitu zřetele.

 

      Zelené světlo majáků,

         let andělů řas zelených,

           pečetí ozvěn tichých tvých,

             vstávaly v bocích ze zraků.

 

     Paměti ohnivé lampy zmírající,

      pomalu vzdechy jícnů plavající,

         krvo slzavá, krvo svícná, 

           slzo dávná, slzo chvějícná. 

 

     Smím tančit, vedle přátel,

     ztrácet rovnováhu a nalézat ji,

     v nich po lučeji i peřeji,

     než zemřu, znesmrtelním je,

     to zahřeje, za vábivý námel, 

     vůně milenek, jejich úsměv,

          ze žil omámených šarmu krev.

 

    Tam se zpovědnice odmyslí,

     než hedké lůno vlasů tkví,

     krátery živoucí, míhající,

      třtina odvahy žijící,

      hustá, jemna zasmyslní,

       výheň vábenící.

 

     Jas sluneční, k nezastavení blažených,

       ze stromů větví snů, vstřícných,

        jasných a průzračných,

          vánek z přístavů, 

            vonní na tvou hlavu.

 

         Otázky živoucné,

           otázky perleti,

                otázky živoucnem odváté,

                     otázky perleti,

                       kvítilo ve změti,

                        zaklínače průrvy,

     

     již nesmrtelnosti vlnění nezodpovězené,

          chladná sfinga s andělem,

           jiskřivým jasem mrazivým tkvěné,

             s krvavým přídělem.

  

   III. Perleti smrti

 

   Velebil jsi květ,

   plnil zahrad svod,

   zradil jsi plod,

   tvrz, náhodu i svět.

 

   Mrtvil jsi city,

   žebravé klenby,

   skryty,

   nazpaměl lhát

    ses učil,

     ze zbytků chvil.

 

   Než by ses zabil,

   stál jsi oděn světlem,

   mířil vysoko,

   smrtí pokořen.

 

   Drama bude mluvit,

   z hrobů a rozhlasů,

   ze tvých vlasů,

   krásných, jen je omluvit.

 

  Až zemřeš,

  nepolapíš,

  nepochopitelné peří ptačí,

  zapálených křídel trápení, 

  jediné růže jínění,

  smíš, milovat,

  spíš ji milovat,

   než ji zaspíš.

 

  IV. Perleť touhy

 

  Hudbo, pískej na jiné,

  zemdlévej, odcházej,

  tři toulky hvězdokup,

  jediný rej,

   za srub věků,

     mezi námi tancují.

 

  Koleso prstů, za námi,

   za osidlem myšlenek,

    jablko nepřestává,

     zima nadchází.

 

   Vše tě volá,

   ticho vládne korunám,

    slyšíš nás ? Nepřicházíš ?

 

   marného souzvuku smyslu,

    vidíš dotek slávy a propasti,

      nepochopitelný patron lsti,

    zahrnuješ touhu ke rtu.

 

    líbáš ji,

     jako by to byla odpověď,

     déšť v rukou Piláta,

       déšť řek Země,

         popršené lásky,

           které nikdo nevyslovil,

             nevypsal, nepokořil...

 

  V. Třtino perleti

 

   Bubnující smutky písní,

    hloupé opratě strachu,

     zvonící decibely krachu,

      stará herka zpráchniví.

 

   Veškrze světlám hned,

    mluvím mlčením med,

     spáči opouští děs,

      spáč vroubí lidí třes.

 

   Vem si jen půlku,

   nesehnals kouzelnou hůlku?

    nejsi žádný velikán ? 

     Jsi pán - myslet-li dokážeš!

      starý vesmír plný k sobě zveš.

 

   I básni se nezalžeš,

     jisker pustá bysto noci,

     dva pády do oka v tocích,

       náhody ve smrcích,

        vymyšlené víčka mračen třeš,

         ve smutné peřině třásni. 

 

    Peřiny smutné perleti,  

     třtiny její radostné,

      studené panenky,

       přadénky ječménky,

        jak morové sloupy setí. 

 

      Její dveře, vedle stojí,

      koho se to mladík bojí?

      Jejích třtin perleti,

       její čistoty ? 

         

             Drogy nevinnosti,

            zrcadel panenství,

         jež zželel jsi pramenit,

           navždy vždy žít, žíznit,

                mluvit a kořenit,

               své slova navždy uzemnit.