Muž, jenž si snědl vlastní hlavu

Nebylo to tak těžké, jak jsem prve myslel. Snědl jsem ji jen tak, bez přílohy, bez pečiva, bez bramborového salátu, bez okurky v láku, bez předkrmu a bez zákusku. Neměl jsem příbor, neměl jsem ubrousky zaokrouhlené zlatavým kroužkem, neměl jsem taliř na odkládání. Zapil jsem ji vodou.
Nejprve mi nikdo nevěřil, že ji sním celou, že se nezadávím velkým soustem, že mám tak velký žaludeční žok. Jak nechutně jsem je zklamal, když se mi to povedlo.
Překvapilo mě, jak chutnala. Kdo by byl čekal, že jeho vlastní hlava bude chutnat jako hovězí, vepřové i drůbeží? Byla tam ještě jedna zvláštní chuť. Vždy jsem si představoval, že takhle bude chutnat vrána nebo tuleň.
Trvalo pár týdnů, než si na to mé okolí zvyknulo. Manželka byla zděšena, avšak dítka radostí halekala a ráno mi místo ranního pokřikování foukala do krku. Líbilo se jim, jak to hučí a píská. Pak už to všem připadalo normální.
První padly za oběť oči. Nedovedl jsem si nikdy představit, jak asi chutnají. Inu, co povídat...je to jako rozkousat golfový míček, v němž je ukryto cosi děsivého, nečekaného, odporného a lepkavého; něco mazlavého, prýštícího a mokvavého. Chutnalo to jako nenávist servírovaná zastudena na listu cukrové řepy. Možná jsem zaznamenal i nějaký náznak chuti skořice. Nesnáším skořici! Ten odporný prach se jednomu usadí na plicích, zaleze do nozder a usadí se tam. Nikdo se zdravým rozumem nepozře dobrovolně skořici.
Jedno oko jsem dožvýkal a polkl. Teď je na řadě druhé. To první při prokousnutí jakoby lupnulo. Druhá bulva však doslova explodovala uvnitř mých úst. Bylo to jako odpálit dělobuch v míse s barvou stojící vprostřed místnosti s milovaným nábytkem, fotkami a v rohu se krčícím kokršpanělem. Ta chuť byla, a to vážně, nerozměrná. Zprvu jsem se chtěl vzdát, ale nakonec se vše vyvedlo.
Jestliže první oko chutnalo jako nenávist, pak druhé by zosobňovalo vzkříšení mrtvoly. Nemíním biblické Zmrtvýchvstání. Míním zde ono surové probuzení revenanta, hezky uleželého a v rozkladu.
Mnoho lidí nepochopilo a chápat nechtělo, proč jsem to udělal. Novináři z toho měli sólokapra. Dle jednoho plátku to bylo uvedeno jako součást náboženského rituálu pozdního období rozvoje nějaké sumerské državy. Další článek hlásal, že jde o revoluční experiment napomáhající odbourávání stresu a kalorií v šestinedělí a při krizi středního věku. Nikdo nechápal, že jsem na ni měl prostě chuť.
Nos a uši se žvýkaly nejhůře, vlasy a vousy jsem navíjel na prst jako špagetu na vidličku; musel jsem je často zapíjet.
"Po téhle stravě mi určitě vyletí cholesterol," myslel jsem si. Obava z felčara však neměla své místo, neboť jsem zrovna polykal poslední kousek masa obalujícího lebku. Vše bylo pryč. Nejprve jsem se skoro nepoznal, ale po chvíli jsem si s úlevou oddechl - již nikdy žádné vrásky a šediny. Nadešel čas. Položil jsem lebku na stůl, otřel si ubrouskem prsty a ranou pěstí rozťal lebeční švy. Přede mnou se vyslizl mozek ve vší své šerednosti. Ta šedavá kaše by se dala srkat brčkem.
Nedlouho po slavné hostině mě lidé na ulici zdravili jako nějakou celebritu. Neustále se se mnou chtěli fotit - já si chtěl pouze naplnit plíce čerstvým vzduchem, možná foukat do bublifuku, který bych si koupil v trafice, kdyby nebylo těch uječenců s fotoaparáty.
Tušil jsem, že tímto aktem nastolím nový trend, že se ze mě stane nějaký guru bezhlavých mnichů. Inu, mohl jsem lidi varovat, že to poněkud bolí a že je to nezdravé. Brzy se totiž začaly ulice i novinové titulky plnit sloupky, články, rozhovory a fejetony týkajících se bezhlavých mrtvol. Všichni si chtěli sníst hlavu, nikdo však nepřežil. Proč?
Nakonec podlehli všichni. Navzdory rizikům si lidé požírali vlastní hlavy; jaká to hloupá smrt. Nezbývalo nic jiného, než si sbalit kufry a vrátit se na svou rodnou hroudu.