Bojím.

Proč se přes svou přítomnost zdá být tak nepřítomná? Zabalili mě do krabice, kde skrz průhlednou fólii koukám ven. Jsem distancovaně šťastná a popírám.

Bojím se, že udělám chybu, bojím se, že víš, že se bojím.
Měla bych víc mlčet, ale nemůžu přehlušit to ticho po všem.
Proč pořád zůstává ta stopa po tom všem? To nikdy neodejde? Je snad mojí součástí?

Kdybych byla bývala, kdybych byla, kdybych kdybych a tak pořád dokola a kdyby.
Nebyla by jiná, nebyl by jiný.
Jsem prázdná jak bedna a bojím se mít ráda.
Jsem přeplněná tím, čím, to proto se tak bojím.