Naděje

Otevřela dveře a zhluboka se nadechla. Byla tak nervózní. Oblékla se tak, aby ji to slušelo, ale aby neměl dojem, že se snažila. Klasika.

Všechno to byla taková klasika, až ji z toho mrazilo. Jako by vstupovala do vzpomínky. Dva kužely světla. Stejný auto a její pomalý kroky. Snažila se jít jako dáma. A zaháněla myšlenky, jenž se ji ptali, kdy naposledy šla k němu a byla opravdu šťastná. Nebála se. Nesvíralo se ji hrdlo. Neměla pocit naprosté beznaděje. Proč?

Otevřela dveře. Sehnula se, aby mu viděla do tváře. A bodře z vesela pozdravila. Vůbec se nechumelí.

Cizí člověk. Typická poloha. Ležerní. Póza vyjadřující lhostejnost, nadřazenost. Ačkoliv byl ve výhodě. Pozvala ho ona.

"Tak co kam pojedem?"

"No, na kafe asi ne?"

"Oukej"

 

Mluvil nevzrušeně. Vůbec se nechumelí. Mladý ambiciózní pražák, někdo kým vždycky chtěl být. Nový život. Snad štěstí. Úspěch. Košile zastrčena do kalhot. Novej pásek.

"Tak co jak ses měl za tu dlouhou dobu, co sme se neviděli?"

"Tak dlouho to zase nebylo"

 

První náznak nevole. Jako by říkal, nedalas mi prostor. Mělas všechen čas světa a tys to neustála. Nevydržela si to. Pořád mluvil tím svým bezstarostným tónem. On nemá starosti.

"Dobrýýý, akorát v práci mě to trošku žere, ale i to je dá se říct v pohodě, co ty?"

 

Co mu má odpovědět. Když mu začne vyjmenovávat svoje úspěchy. Bude nadevše jasné, že ho chce zaujmout, že se chlubí, tím, co všechno dokázala, že chce aby si uvědomil, že je lepší, aby ji vzal zpátky.

"Všechno v pohodě. Mám zkouškový , tak sem z toho trochu na nervy, ale jinak v poho. Jsem tedka začla psát pro školní noviny.."

 

Neudržela se. Sakra. Pokýval hlavou, a ona věděla, co si myslí naprosto přesně. Bylo mu to jedno. Naprosto jedno. Usmíval se. Zdvořile se ji vyptával na články.

"Fíha, malá velká novinářka."

Byla k nezadržení. Kulometovou palbou mu vyprávěla o každém svém byť jen sebemenším úspěchu. Zatímco on mlčel nebo se občas pousmál.

"A už sis našla práci?"

Položil tu nejtěžší otázku.

"Ne.ale chtěla bych..."

Jeho výraz. Sliby chyby. Znám tě Blondie. Jsou to jen řeči. Zase skončíš v nějaký malý díře a budeš nadávat na celej svět i když si za to budeš moct sama. A závan lhostejnosti. Ten výraz.

Zarazila se a mlčela. Káva byla moc horká, nedala se pít. Musela čekat. Nechtěla čekat. Nechtěla čekat na nic. A věděla, že už to dál nevydrží a zeptá se.

"A co Týna?"

"Týna je super, nám to spolu klape. Tedka zrovna jsme byli.."

Nevnímala. Zaculil se. Zaculil se. Uhnula pohledem. Sevřel se jí žaludek.  Ytongy. Napila se kafe. Parkoviště. Stavebnictví. Ytongy. Jsem kámen. Chladný kámen. Skála. Proč si to dělala? Co si čekala? Nic. Kámen necítí. Nic.

"Hmm, tak to je super."

Pořád se culil. Zasněný výraz. Usrkával kafe a tvářil se nad míru spokojeně.  Chumelí. Zvedal se ji žaludek. Nevydrží to. Nevydrží to. Pozvracela se. Nový naleštěný lakýrky. Jeho. Jak to mohla udělat? Jak?

"Promiň. Dojdu domů pěšky."  

Otevřela dveře. Vzala tašku. A utíkala. Utíkala. Od minulosti. Seč ji nohy stačili. A poprvé v životě se snažila zabít v sobě všechnu naději. Na něj.