V právý čas, se nestane vůbec nic..

Zvonek na dveřích zacinkal.

Zvedla oči od rozečtené knihy. Měla ve zvyku si za svým pracovním stolem číst. Nové knihy. Ačkoliv prakticky byly staré, hodně staré. Odůvodňovala si svou absolutní a nehynoucí závislost na knihách tím,že jak jinak by měla naladit potencionalní zákazniky, než právě četbou.

Nové příchozí byl muž. Vysoký a hubený. Při blížším pohledu se zdálo, že nebyl o moc starší než ona, avšak měl mnoho vrásek. Vypadal jako někdo, kdo často hodně ponocoval a vedl úspěchaný život plný stresu. Oproti tomu jeho oblečení působilo svěže, upraveně a moderně. Do okolního prostředí vskutku příliš nezapadal.

V antikvariátu byli celkem tři lidé. Snad sto let stará paní, která se s gustem přehrabovala v krabici plné harlekýnek. Prostopášnice. Děvče sedící vzadu na staré polstrované židli si četlo knihu. A onen muž. Milovala všechno staré. Zařekla se, že ve svém království, po kterém toužila už od dětství, nebude mít jedinou moderní věc. Vybavila si ho samými neobyčejnými kousky posbíranými po starožitnictvích. Tahle židle kupříkladu přežila století.

Nedalo jí to. Vzala do ruky svůj hrnek s kávou a rozhodnutá, že se onomu muži bude věnovat později, došla k dívce.

"Kundera? Děvče, nejste na něj mladá?"

"Mladá?" usmála se dívka. "Víte, zbožňuji to, jak nad vším přemýšlí do hloubky, z různých hledisek. Jak klade slova. Nutí mě zapojit mozek, dívat se kolem sebe. Ty jeho existenciální úvahy o živote. Diky němu, víte, cítím se být chytřejší. Lidé běžně o takových věcech nepřemýšlí."

Rozzářila se, jako by chválili ji samotnou. Pohrávala si s pramínky vlasů, které se ji uvolnily z drdolu. To gesto, bylo gestem mladé ženy. "Hmm, možná jsem se spletla.." pozvedla obočí.

Napila se kávy. Uvědomila si, že Kundera tohle dílo publikoval zhruba před 50 lety. V roce jejiho narození. V duchu si povzdychla..Jsem už sakra stará dáma. Pohlédla na obraz čápa visícího na stěně a vzpomněla si na tu starou písničku. Okolo ní stály regály plné knih. Z hluboka nasála vůni starého papíru až se ji zatočila hlava. Tak takhle má milá... Jsi šťastná? Kde se ta otázka vzala?

Zahnula za roh, okolo oddělení science fiction. Skoro na toho může zapomněla. Stál nyní čelem k ní.

Hrnek ji vypadl z ruky a roztříštil se o dřevěnou rozvrzanou podlahu. Proč ji to nedošlo dřív? Protože předtím neviděla jeho oči, které se teď na ní upírali. I po těch letech pořád stejně. Poznal ji. Narozdíl od ní nevypadal překvapeně. Rychle se vzpamatovala a i přes kávu rozlitou na zemi se snažila zachovat klid.

"Dobrý den," odmeřeně pozdravila.

Vrátil ji pozdrav.

"Chcete nějak poradit?" Byla zvyklá mu vykat. I v mládí. Mělo to pro ní zvláštní kouzlo

Dál se na ní upřeně díval. "Ano. Hledám Sapkowského. Věřím, že vy ho budete mít." Zvláštní důraz na slovo vy.

Měla ho. Samozřejmě, že ho měla. Vytáhla si pinetku z šedých vlasů, vsunula si ji do úst a znovu ji připevnila uvolněné prameny. Pozoroval ji při tom pohybu. A ji to pripomnělo dávnou divokou minulost, kdy ji pozoroval, jak se nahá prochází po bytě jejích rodičů. Jak si to mohla pamatovat? Je to třicet let. Je to snad pořád v ní? Ten žár a zároveň souznění. Nesmysl.

"Tady." Ukázala na místo v regále. "Který díl chcete?"

"Kolik jich máte?"

"Všechny díly."

Uznale pokýval hlavou. "Tak beru všechny."

"Dobře," vyndala knihy z regálu a podala mu je.

"Nechybí jedna?"

"Chybí." Došla ke svému stolu a zaklapla rozečtenou knihu. "Teď je to kompletní."

Podíval se na hromadu knih před sebou a pak na ni.

"Pořád to čteš?"

Zčervenala náhlou změnou tónu jeho hlasu.

"Nejsme jako Geralt a Yennefer.." odtušil a říkal to děvčeti, které mělo hnědé dlouhé vlasy a žádnou vrásku. Nemělo práci, peníze, jen hromadu snů. A on ji odmítl. Osvobodit. Milovat.

Nezareagovala. "Tisíc sedm set" řekla ledově klidným hlasem.

Podal jí peníze a ona si všímla prstýnku na jeho pravé ruce. Když odešel, ve dveřích se otočil. A když zavřel..