Pořád jsem To já...

V epochách divadelních šantánů, polib mě,

jsem to děvče v puntíkatých šatech s rudou rtěnkou, kterou jindy nenosím,

tam, kde tupí lidé dívají se jestli prší,

kde pro pár vteřin sexu člověk obětuje duši

já trpím mírným stadiem amnésie

zapomínám společný osud a odříkam si další sousto tvého těla

nechtěla jsem tě vidět v oparu soumraku snášející se na noční Prahu, nechtěla!

Nevnímáš ten mééédžik troubo!

 

ošoupané listí z prošlapaných podpatků

říkej mi, že jsem svatá nejen dočasně, protože to je skutečnost ne vesmír

odmítám tě ilustrovat v mozkomýšním moku pro iluzi lásky pouhopouhou

odmítam tě za pět dvanáct Kubo!

A rostu tedy jsem!

Jenom ne dneska, to jsem duší umělec a nihilista!

Dneska nevynikám a budoucnost nemá jasnou stezku.

Nekreslí mi spoustu paralel na moje křivky a pravděpodobnostní linie a polykače hadů. Nehodí se to.

Ale zejtra bude všechno!

*

Pouštěly si spolu staré zaprášené desky na gramofonu z období první revoluce, mělo to nádech nečeho originálního a připadaly si puvabné a kouřili pres čáru.

Cigaretový dým zmizel až se po něm zaprášilo a odpřísáhly by cokoliv za trochu emočního klidu. Za trochu víry ve víly.

Toho a onoho se nám nedostavá naříkaly a dívaly se do svých tváří vzájemně na hranici slyšitelnosti si rozumněly.

 

Ano, plakala bych do půlnoci, kývala jako ten malý psík a svěřila ti do rukou scénář svého rána. Znova. Ale k čemu? Lepší mít celou ženu než jenom poloviční, už nejsi příčinou mých primarních neurotik. Kouzelník nepřijde.