jednou bude vše jiné, smířené

vím, Bože, jednou bude vše jiné, smířené
odpusť mi, prosím, že se Tě ptám
myslíš, kdybychom věděli, jak moc ubližujeme druhým,že bychom to nedělali?
věříš tomu, Pane?
odpusť mi, Bože, ale já nejsem smířená
už tolik let jdu za Tebou, už tolik let Tě znám
nejenom slovy, ale také Tvými doteky
a přece, nejsem smířená
někdy mě bolí duše tak, že si přeji, aby ti, kteří mi ublížili, trpěli také tak
možná, svět byl by jiným, náš

mám své limity, které už asi nikdy nezměním
svět stává se bolavým a mé lokty nejsou ostrými
do vnitřního kouta mě zahání, abych přežila
a tak můj život stává se přežitím

jen o jedno Tě prosím, zachovej mi lásku
ať strach, co v sobě nosím, překonám
jen jediné chci, milovat...

.
.
.
jednou bude vše jiné smířené
člověk člověku ruku podá
do hlubiny temné vpluje
všechna zášť a zloba

jednou bude vše jiné smířené
člověk člověku ruku podá
na hladině zvířené
vjedno propojí se kola

jednou bude vše jiné smířené
člověk člověku ruku podá
široce se nadechne
země prosluněná