zoufalci

olivově hnědá pleť
uleť jako pták
křídla si postavíš sama
protože sama si byla, jsi a budeš

tolik se miluješ, řekni?
odpověz

večeřím spolu se třemi cizími lidmi
teď v podvečer, kdy mám chuť dívat se někomu do očí
to světlo svíčky mi ne...
nestačí
ne
prostě ne

charakter
pán je slušnák a charakter

sakra

tak to řekni, ne?

no..

a bude to špatný a vystihne to všechno?

ne, neřeknu to. některý slova je lepší neříkat...

srabíku.

hele, určitě aspoň tuší, tak blbej bejt nemůže...

nesměj se.

bojíš se vlastního vnitřního světa.
bojíš se, že by ses zbláznil.

o čem to zase sakra přemýšlíš? ten kluk sedící naproti je fakt hodnej 

je asi tak nudnej jako...sakra jako co..jako když vezmeš křídu a místo toho, abys s ní na chodník namaloval slunce, tak ji spolkneš.

spolykáš jí.

duše, moje duše. Vidíš ji tak, jak ji chceš vidět, chtělo se mi mu říct a až by mě objímal a chtěl napravit, tak mu ublížit.

radši si vybereš zmetka, co ti bude ubližovat, to si celá ty.

ale on mi rozumí.

jsi jenom závisla na bolesti. dej si ještě jedno víno. ono to přejde, pak se s ním vyspíš a nalajnuješ si život, tenhle vypadá, že je fakt hodnej.

ale, co ona.

no..na tu se vykašli, ta časem zmizí..

začíná mi bejt fakt zle od žaludku. jdu domů.

zase? nikdy to neuděláš..

neměj mi to za zlý...

osud
si píšeme sami.
víme, co bychom asi tak měli udělat.
jenže.

vybrali byste si raději srandu nebo jistotu.
nudu nebo nestálost.
nejisté je moje ráno.
nevím, co bude zítra.
není to nuda v zapomnění obracející se prach a já stojím tady, a vítr mi čechrá vlasy, svoboda není vyčichlá ložnice a prostěradlo vonící tělěm někoho, koho nemilujete, jenom proto, že je to ízy pízy a šmitec. takovej ten provinilej pocit po ránu. sakra proč sedím tady a teď a mám chuť se odstřelit. protože ten člověk, co leží vedle mě, vůbec nemá ponětí, kdo

sem.

a takového..
ano
možná
ale
jenže...
a zase
takže...


jednodušší je useknout si vlastní nohu..