Zelená psychiatrie

Sedím v plné třídě maturantů, hodina ubíhá velmi pomalu. Myšlenky v hlavě kmitají, stále sem a tam, tam a sem. Probírám se šuplíky v mozkovém laloku, co vše musím zvládnout. Každá denní hodina má své řazení. Oči zastavení nalezli na cedulce "Desátá hodina" označuje překypující šuplík s listovím úkolů. A to jsem se nepodívala do nejvýše položené truhly s cedulí "podvečer." Svírám onu páčku, na špičkách stojící, pevně uzamčená přidám proto síly námahy do otevření. Ach, ze šuplku vystřelují složky. Kácí mě k zemi.

(Z duše přeskok do těla, posedávajícího v lavici.)

Obracím zrak do okolí těla, začíná se mi však plnit mlhou, jako bych koukala na sklo horké sprchy. Obraz rozestřený, vidina jevištních postav. Jsem v povídce mouchy na zdi v pravém rohu místnosti. Zvedám se z lavice, sevřené hrdlo, chvějící se dlaně s fyzickou nevolností, vybíhám ze dveří. Míjím loutky, jejimiž drátky hýbe blud systému. Barvy chodby plné obrazů, slévající se formy Giorgia de Chirica. Stojím ve stínu antické sochy, polonahé ženy s draperií v klíně, jeho metafyzické zobrazení skutečnosti, přebírám za své.

Poslední ozvěna těla a chtěním zamezit omdlení. Zrychlený dech, bušící srdce. Ano, cítím mou schránku převelice, však onen bol, přebolívá. Odlétá jako holubička od holoubka.

Antická socha s našedlou patinou uprostřed perspektivních budov, bez jakéhokoliv reliéfu, jen suché horizontální stavby s oblouky přebíhající do sloupoví lesů. Nevidím za obzor pro zdroj světla. Záhadou je mi temný stín, jež mě odívá.

Zpět k tělesné schránce kde proudí krev v žilách a navrací sluch. Ale mysl stále v obrazu. Melodie nesoucí se krajinou. Jdu za zdrojem onoho tónu. Přeskakuji rám, vkrádám se do vlnobití Tanguiho. Záhadný les temných bublajících skulptur plných dynamických ladných křivek. Láká mě ku ztrátě reality. "Vede k dávce derealizace ve stavu sevřené úzkosti." Probouzí mě, věta z úst psychiatra Nožičky. Rozhlížím se okolo. Jakobych teleportačním tunelem přeskočila scény dne. „Diagnostika je jasná, máte Panickou ataku úzkosti. Předepíšu vám recept pro překonání emočních stavů." Ukončil diagnostiku mé nynější situace. Avšak jen fragmenty slov pochopila.

Předepisuji Vám:

--> Duhovou kapsli, oděnou lesklou fólií, odrážející duny vodní laguny. Užíváte jedenkrát denně, díky níž uvolníte myšlenkové pochody a fyzické tělo donesete k blaženosti.

--> Několikrát za den, kdy úzkost bude přebírat vedení, požívat znící tinktury po klebetění přátel. V dávce dvou kapek otevřete ústa a sdílejte s blízkými. 

--> Preventivně požívejte, minimálně jedenkrát týdně, onen pokrm z orgasmického vzdechu. Zaopatří Vás živinami a silou pro soužití z oním pocitem.

--> V neposlední řadě Vás pobízím k navštívení snové krajiny na pomezí Dálího, kde meditačním a dechovým cvičením se poddáte. Rozemleté na prach, udusaného v zelenomodrý prášek, k vnitřnímu podání.

„Pokud spolykáte a dodržíte předepsané dávky léčiv, budete zdravá.“ Dodává poslední slova pro ukonejšeni.

 -----

Vnější pozorovatelé z mého bytí přes všechen vnitřní chaos, přebírají mou pozitivní energii. Ptám se jich „ Vy ji ještě cítíte?“ Dodatek pod nosem si došeptám. „Já vidím v odrazu, zjizveného zrcadla, jen zešedlou auru ukazující vyhaslou duši…“