mjtm

Houpu se mezi dvěma světy.

 

 

Jsou chvíle bez řetězu.

 

 

A já, utrhlá a potřeštěná holka, co si nepřipouští.

 

 

Tvý oči na mě mluví z protější zdi. Pokouším se vstát, ale všechno kolem se přelívá jak voda v zamaštěný sklenici.

 

 

Něco mi ještě řekni. Cokoli. Prosím. Já jsem marná. Úplně. 

 

 

A nemůžu se do sebe dostat.

 

 

Chtěla bych zase jednou babiččin chleba s medem, rána plný hrdliček, co sedaly na okno. A taky tebe.

 

 

Panebože, vůbec nevíš, jak strašně.

 

 

Všechno se mi v hlavě míchá. Nenávidím se za to. Jsem slaboch, zbabělec a sráč. Potřebuju ti to říct. Teď a tady, rovnou.

 

 

Hned.

 

 

Nakonec ale stejně zase skončím. U toho ručníku přes pelest. Je modrej a sem tam se krabatí. A někdy se plazí. Po podlaze a kolem kotníků.

 

 

Vždycky si vzpomenu na tebe. Že víš, jakej je to pocit.

 

 

Bolí to.

 

 

A zas je zle.

 

 

Strašlivě.

 

 

.