tjnk

Už je to krev. Včera poprvé.

 

 

Je to divnej pocit. Ale ne strach. Možná i úleva. Nevím. Určitě bys řekl, že jsem to přece věděla.

 

 

Věděla.

 

 

A čekala na to. Svým způsobem. Asi.

 

 

Stejně by to nefungovalo. Víš. Jedna plus jedna. Nula prostoru a tma. Tohle by prostě nefungovalo. A takhle to mám aspoň pojištěný.

 

 

Vždycky to bylo z extrému do extrému. Jsem okraj a ty střed. Toužím se k tobě dostat, ale pokaždý minu a přeletím na druhej konec.

 

 

Klepu se pod dekou a snažím se představit si tě. Jak dýcháš kousek od mý tváře. Vždycky jsem milovala to napětí. Víc, než cokoli jinýho, co se stalo pak. Nikdy už nic nebylo takový. Přestože jsem zkusila úplně všechno, co šlo.

 

 

Slova jsou to jediný, co jde ven. Kéž by to tak šlo i s tím ostatním. I když stejně nevím, co bych vlastně dělala.

 

 

Nevím –co – dál.

 

 

A tak jen vařím snídaně. A čaj. Každej má svůj hrníček. To se nemění. Už si je skoro pamatuju. A když odejdou, vždycky to trochu bodne. A sevře se mi krk.

 

 

Stane se to ještě mockrát. Vím, že by ses ptal, tak to radši říkám hned. Tohle je jen začátek.

 

 

Nechci s tím nic dělat. Na to už je pozdě. Je to ta hranice, přes kterou už se nejde vrátit.

 

 

Ani my dva nemůžem. I když jsi vždycky říkal, že ano.

 

 

Už dávno nemůžem.