Zpověď chcíplé kancelářské krysy

 

 

Budila jsem se před probuzením. Místo snů mi v hlavě bezustání tikalo milion úkolů, obav, projektů...políčka tabulek, vé jedna...podtržítko...jedna se rovná...kmitající kurzor myši. Čtyři hodiny ráno. Budík zazvoní až za dvě hodiny. Vstát ale bude mnohem jednodušší než znova usnout. Pohublé přežívající tělo se snaží přesvědčit mysl, že už dál nemůže. A opět ho neuposlechnu. Omyju ho, obleču ho, usrknu čaj a, pokud mi to žaludek dovolí, utiším ho pár hlty ze snídaně.

 

Metro a pak autobus. Záplava nových obličejů, které se tváří pořád stejně. Nastoupit, vystoupit, přestoupit, nastoupit, vystoupit.

 

Zaparkovat vrak na židli a tlít dokud nebude hotovo. Ale pak přijdou nové úkoly. Nikdy nebude hotovo. Sprintem běžet maraton bez cíle. Už nemůžu, ale musím přece doběhnout na stupínek vítězů...který se po každém dokončeném úkolu rozplyne. Nikdo nikdy nevyhraje. Proč jsem to neudělala líp? Příště by to ale už mohla být zlatá medaile.

 

Smát se, aby nebylo vidět, že se mi chce zvracet. A to hlavně ze sebe. Požírá mě to zaživa. Ne. Požírám se zaživa. Hlavně to na sobě nedat znát! Že to nezvládám. Všechno je v pořádku. Mám se dobře. Ne – mám se výborně. Vše stihnu v uvedeném termínu. Možná i dřív. Nikde žádný problém. Vychází to báječně. Usmívám se, vtipkuju, nohu přes nohu, laškuju s kolegy. Jen to cukání ve víčku poněkud narušuje dojem z mého perfektního vystoupení.

 

Oběd nestíhám. Večer do sebe něco nasoukám, teď není čas. Možná kousek něčeho. Na, tělo. Ať tu neruší tvé kručení v břiše.

 

Monitor je extenzí mého těla, ruka přirostlá k myši. Měním se v stroj. Kéž by...

Nenávidím to. Nenávidím tuhle nesmyslnou práci.
Ale pak nenávidím sebe, že v téhle nesmyslné práci nepodávám lepší výkony.

 

Co tu dělám? Co tu proboha děláme? Dusím se jenom já?

 

Den mě opět předběhne. Není hotova ani polovina z vytyčené práce. Co si ale napíšu do timesheetu? Musím to napsat tak, aby nikdo nepoznal, že jsem pomalá. Že jsem nerentabilní. Vezmu si práci domů. Tam na mě timesheety nemůžou. A pak budu pracovat o víkendu. O víkendu to dodělám. A bude to vypadat, že jsem zpět v čele pelotonu. Že jsem z něj vlastně nikdy nevypadla. Všechno je v pořádku.

 

Cesta domů. Konečně jídlo. Rychlá sousta. Omýt tělo – když zbyde energie. Když ne, tak ne. Volá přítel. Ty ses zbláznila, takhle nemůžeš dál, chodící mrtvola, musíš odejít, ubližuje ti to atd. Pokládám telefon. Dvě, tři hodinky práce. Pak dojdou síly. Záchvat zoufalství. Co mi to děláš, tělo? Proč jsi mě zradilo? Do postele, něco si pustím. Něco plytkého, víc můj mozek stejně nestráví. Vypnout počítač, zhasnout, zavřít oči. Nejde to. Otevřu oči, rozsvítím a sáhnu po prášku. Dneska si dám a zítra už ne. Snad. Když se poštěstí za půlhodiny upadám do spánku. Ve čtyři hodiny mě probudí myšlenky, tlak na hrudníku a slzy. Nic není v pořádku.

 

Postavila jsem si v hlavě svůj vlastní koncentrační tábor. Obětovala se do roztrhání těla i duše pro nic. Zcela vědomě. Plně jsem si uvědomovala nesmyslnost a nebezpečnost svého myšlení a konání. Ale nemohla jsem si pomoct. A pak konečně přišel strach o sebe – co když se mi něco stane? Aby se něco tak nesmyslného stalo fatálním? To přece nemůžu dopustit.

 

No jo. Co když se mi něco stane? To bych pak nemusela a ani nemohla do práce. Ale kdo by tu práci za mě udělal? Přece to nehodím na ostatní. Vystoupit, nastoupit. Úsměv, ano, určitě, v pořádku, samozřejmě.
Hlavně se nerozbrečet.

 

Nakonec jsem odešla. Dokud jsem odejít vůbec fyzicky zvládla.

Neskutečná svoboda.
První kroky na svobodě ale začaly rychle těžknout.
Děsivá svoboda. 

Po atomovém výbuchu v bodě nula.

Co teď se sebou?