Tobě.

Vítej, čtenáři. Prosím, nesnaž se tyto články nikam zařadit. Jsou nezařaditelné. Experiment. Útržky z vykořeněného života, který se snaží kořeny znovu zapustit a...žít. 

Anděli, 

 věřím, že víš, že nejsem zkažená, že moje úmysly byly vesměs čisté a bez zášti a nenávisti. Vím, že jsem udělala chyby. Vím, že to, kolika lidem jsou (neúmyslně) ublížila mě možná bude tížit do konce života, i všechna ta špatně použitá slova a věty, co zraňovaly, nebo mě prostě prachobyčejně ztrapnily.

 Dnes bych si přála všem se omluvit, i když vím, že většina by mi asi přirazila dveře před mým židovským nosem. Není divu. Lži, výmluvy, intriky. Proč? Získat tak potřebnou pozornost. Čerpala jsem ji jako blahodárnou vodu z hlubin země, nabírala jsem ji oběma rukama. Nestačilo to. Málo, pořád málo. A tak přicházely další lži, další intriky, další dramata. Proč? Pro trochu zájmu? Směšné. Dnes. Tehdy? Nejdůležitější věc na světě. 

 Věřím, Anděli můj, že mě chráníš, protože kdyby to tak nebylo, nebyla bych už ani já součástí tohohle světa. Je to fuška, uhlídat mě, že? Nekonečné mejdany na místech, kam bych dnes nevkročila, setkávání se s lidmi, o které bych dnes ani pohledem nezavadila. A co je nejhorší? Že mě ta rozhodnutí dohánější dnes, v mém rádoby lepším já. Dohánějí mě dnes, dělají mi nový nepořádek v místě, kde jsem už  dávno zametla.

Uchránil jsi mne alespoň od toho, abych spadla do drogového doupěte, a že jsem tomu kolikrát byla velmi blízko. Třeba tehdy na Vánoce, když se kokain vršil na stole a já měla chuť rozpustile sáhnout do té hromádky, jestli je opravdová, nebo jestli se mi rozplyne pod rukama jako dým, posilněná silnou vodkou a uměle vytvořenou image královny parketu… Ale to by mi mí tehdejší kumpáni asi příliš nepoděkovali. A tak jsem seděla s potutelným úsměvem, zpocenýma rukama a sledovala jsem, jak bílý prášek mizí v nosech všech přítomných a na jejich obličejích se vytvářejí stejně potutelné úsměvy, jako byl ten můj.

 A nebo tehdy, při týdenní štaci po večírcích, kdy jsme byli prakticky naložení v lihu, já s tak typickým postojem držícím cigaretu, já klouzající po mokrém parketu, au moje záda, hlava, ale jsem tak opilá, že to ani nevnímám, pak cesta do vesnice kus od města, pak pohledy lidí v ranním autobuse, já špinavá, rozmlácená, opilá, neschopná trefit se do zámku… Pak trhaný spánek ve tři odpoledne, telefonát, Marti, pojeď, bude to sranda, chlast zdarma a samý známý lidi, pojeď, prosím… Sbírám se, balím, na stole nechávám roztřesený vzkaz mámě - mami, jedu s holkama na dámskou jízdu na chatu, dám vědět-tehdy se mi pořád klepaly ruce, hlas jsem měla vyschlý jako starý rocker po celoživotním turné. Byla jsem ochotna udělat cokoliv, abych nemusela být ani na chvíli sama. Samotu jsem uznávala jen ve spánku a to jen v pár procentech případů. 

 Chci být lepší člověk. Moc. Špatná minulost přece nevylučuje nádhernou budoucnost. Ale zpozdí ji.  Setsakra ji zpozdí a co víc, poškodí ji. Je mi dvacet dva a nemám žádný hezký vzpomínky na svoje mládí. 

Anděli, doufám, že pochopíš, jak těžké je najít sám sebe ve světě, kde každý chce být někým jiným.

S láskou 

M.