Příliš hlučná samota nutkave myšlenky

Byla prosincová noc...

Byly slyšet zvuky aut vzdalujicich se za okny.

Kamiony ujizdejici do noci neznámo kam.

Na hrudi rozpoustejici se blahorodi,

unikalo do prázdna, ta chladná syntetická prázdnota,

na konci silikonových čipů a mateřské desky počítače.

Již žádné objeti Matky Bohyně, ochránkyně a tvurkyne mateřského lůna, ta božská síla, ambrozie kvant formujici galaxie v přítomném dění, obzory imaginace a my.

Malé děti na planate Zemi, malé krůčky a To, To, To, to velké lidstvo a smysl jeho existence, ty malé, velké problémy co se točí okolo nás, jak si je vytváříme, koloběh situaci a budoucnosti.

A pak to malé, bezvýznamné a bezvysledne já - nikdy neporozene již dávno mrtvé, to plující v řece co ti nedá spát, odrazene na hladině ve skleněných kořenech noci.

Zjistíme, že je to ono kdo blouma, prochází se po spoře osvětlené chodbě do pokoje s vonnou tyčinkou, pod paží Tibetskou knihu o životě a smrti - hlad po bádání a touha po poznaní jej jistě nepresel a doufá, že ani nikdy neprejde co bude živ.

Celý ten paradox konečnosti vyvážený Tvorbou tady a teď - zkouška časem a odvaha vystavět odkaz na cenných a palcivych hadankach obracejicich, nikoliv odvracejicich smysl celé existence.

Když myslíme celou existenci, kontemplujeme pozemskou smrtelnost, bereme ji po její smrt, ale co když právě ona je novým začátkem další dimenzionalni existence.

Než jsem se stal básníkem, stával jsem se filosofem, počátek veškeré filosofie je údiv, údiv před nekonečnosti vesmíru a jeho otázek a paletou odpovědi.

Stávalo se, že jsem věděl kdo jsem a pak se stávalo, že jsem naprosto ztracen z cesty původního vedení o nás samých.

Uleham s myšlenkou na tuto sérii myšlenek, s knihou o tibetském buddhismu, protože chci znát otázky, chci se prokousat k pravdě, ztisit svoji mysl, najít kořeny iluze.

Otázka zněla: ,Jak si lze vysvětlit podobnost mezi námi? Její energii a tvoji energii? Žijeme ve světě, kde vše co vidíme, je nějaká forma energie, kondenzovane světlo, které se rozpíná. Jak poznám, že jedna individuální konečnost podporuje druhou? 

Řekněme, že jsem za oponou, celou tu dobu jsem se domníval, že život je smyslem a tíhou celé existence, než jsem začal bádat o smrti. Toužím znát odpovědi, ale předtím si musím rozpomenout, na co se mám vlastně ptát, na co se chce Vesmir skrze mne zeptat? Chce l znát odpověď, změní se skutečnost, vyrknu li úplně jinou otázku? 

Vzpomínám si, že jsem šel chodbou a zajímalo mne, jestli existuje život na onom světě. Jestli ano v jaké podobě a formách? Proč je to vše tak jinak a za slovy a nevysvětlitelné? Může tvá duše přežívat bez těla?  Měl jsem takový pocit jako bys mi namlouval, že mám vše skončit, vše ve vaně skončit, nebo to byl jeden z mých imaginarnich scénářů, na poslední chvíli chyceny do literární sítě oněch nápadů.

Vím, hloupé otázky, trnitá cesta k univerzálnímu rozumu. Co je to láska?  Jak bys definovala vztah dvou lidí jako jsme my dva?  A je poznání metafora nebo spíše podobenství?  Proces se má tak, že mám za to, že jistá forma života, žije v mezisvete, dívá se a parazituje na naší energii, dává nám rady, ale rovněž se prizivuje na našich pudech a projevech veškeré telesnosti. Rozumíš co ti říkám, tohle není zárodek monologu, tohle je forenzní pozorování, vnitřní pohnutky paralyzovane a brane jako skutečnost.

Je všechno co prožíváme skutečne? Jak víme co můžeme označit za skutečne? Šlo o to být připraven, vím že portál se otevřel, kombinace oněch koincidenci byla nezvratna. Chtěla jsi znát čas a místo, datum a prostor byl Irelevantní nebo ne? Pisi tohle všechno ze strachu, je strach jenom slepý chodec v tunelu beze světla? 

Dechem mimo karmicka pouta, vseozivujici konstanta. Ty opravdové otázky mi unikly: podobnost energie zesnulého vlastní rukou a nově objevené duše. Harmonizace energie. Nástroje, které nás vedou. Jak ucinně přetvářet sexuální energii v nás, že zdroje pozitivních pohnutek, přímo ji distribuovat do tvorby. Bez rozštěpení, frustrace, determinace, že se energie a procesy poznávání zacykly, že se zadusi nedostatkem prostoru pro přežití svěžích myšlenek, které budou vzkvétát i bez těla.

Z těla vychází krev, pouplnkova paranoicka reakce na sobestacne mechanismy mysli. Interakce mezi srdcem a digitální technologií. Budoucnost, genetické manipulace, výměna tel a transport vzpomínek. Jiste futuristicke organismy putují napříč žánry a vteluji se do našich tel. Fuzni krize,:ani meziplanetarni agentura nedokáže usvědčit tyto formy ze zločinů. 

Ještě jedno slovo, jedna nedokonalá textura a pak se neviditelné stane skutečností. Myslím, že v hlavě spradam fikce a zapomínám se jasně ptát. Byl jsem celé týdny otupen. Krátkodobá nemoc mne měla přimět vidět a myslet jasněji. Buď zdrav. Vydej se na cestu osvěty. Řekni světu o podporu ve tvé Tvorbě. Nejsme sami. Jsem tu s Tebou. Miluji Tě.