myšičky

Kdysi jsi mi vyprávěl o dobru a zlu. O tom, jak mají stejnou tvář a že záleží jen na načasování. Poslouchala jsem to včera v noci znova a znova. Dělám to teď často, když nemůžu spát. Občas to musím vypnout, protože nedokážu vydržet, ale většinou se snažím až do konce.

 

Mám pocit, že teprve dneska jsem to pochopila. Po těch letech. Myslím, že už rozumím, proč jsi mi to říkal.

 

Ale není to snazší. Je to jen další z kupy věcí, které dělám, abych si to nějak dovedla všechno vysvětlit. A jako všechny ostatní, ani tohle nikam nevede.

 

Jsem teď hodně v práci. Vlastně skoro pořád. Je to hodně únavný a sem tam už to na sobě cítím. Ale nepolevím. V životě jsou chvíle, kdy jediné, co nakonec ze všeho zbyde, je samota. Těžká a všepohlcující. Nevidím tu budoucnost, kterou jsem viděla dřív. Teď jdu od úkolu k úkolu, od jednoho cizího života ke druhému. Ten můj pro mě už neexistuje.

 

Láska je něco, co chytne a nepustí. Co udrží nad vodou, když je to potřeba. Co zabije a rozloží všechno uvnitř, chytí pod krkem a vyrazí dech. Odřízne od života a už nikdy nedovolí vrátit se zpátky.

 

Přála bych si, abys to věděl.

 

Abys cítil to prázdno uvnitř mě.

 

Ležel vedle, když se nedokážu ovládnout.

 

Držel mi vlasy nad mísou.

 

Přála bych si, abys konečně pochopil.

 

Jak moc tě miluju.

 

Jak moc tě.

 

Jak moc.