co se ne - děje

Už zase jsem chtěla napsat něco o tobě. Vytvořit si alespoň nějakej plán, něco, co by mě hnalo dál. Chtěla jsem napsat i o spoustě jiných lidí, kteří by si to zasloužili. Bezpochyby stejně jako ty. Nachytala jsem se u toho, že mi stejně vždycky myšlenky kloužou nakonec jinam. Poslouchám a snažím se vnímat. Ale někdy je to tak, že to prostě nejde. Zvykla jsem si na ten podivnej život. Někdy si připadám jako ti poníci na pouti, co pořád chodí dokola a sem tam svezou nějaké dítě pro zábavu rodičů. Mají na očích klapky tak, aby neviděli do boku. A já? Jsem stejná. Chodím dokolečka a snažím se nekoukat nikam jinam. Nemyslet na nic jiného. Jen nějak dokončit to, co mám.

Když mě to přemůže, cítím uvnitř, v hrudníku, tak obrovskej tlak a pocit, kterej nejde popsat slovy. Už jsem to párkrát zkoušela, ale vždycky to bylo málo. Jako by ti najednou vzali všechno, co dávalo smysl a z tebe zůstala jen ta prázdná schránka. Ani to není přesnej popis. Ale postačí.

Někdy si taky přeju hrozný věci. Třeba aby mě přejelo auto. Abych se v noci udusila. A tak podobně. Vím, že je obtížný to pochopit, ale z mý strany je to něco jako obzor zalitej sluncem. Možná proto to chápu i u ostatních. A taky vím, že když o tom nemůžeš mluvit, prolízá tě to celýho a zůstává to v těch drobných skulinkách a závitech odkud už to pak nikdy nedostaneš.

Ne, nemívám vztek. A málokdy se vůbec zlobím. Spíš vydržím hodinu koukat do stropu a být úplně vymetená. A to i bez léků. To je taky to, proč jsem chtěla napsat něco o tobě. Abych se utvrdila, že ve mně ještě aspoň malinkej kousek je. A nejde mi to.

Nejde mi to.