tvoje/nevěsta

můžu cokoliv
a můžu to sama

bez tebe

stále mě odsuzuješ
mea culpa est

jestli odsoudíš mě k ubohé bytosti
tak necením si tvé lítosti
necením si jí
protože kdybys můj milý
byl schopen jasnozřivosti
uzřel bys
že ti bylo učiněno zadosti
ve volbě tvojí milenky
rozhodl ses nad míru správně
nebýt tvojí krutosti
nepřišel bys o mě

a jestli chtěl si o mě přijít
nenech mě se mýlit
však upozornit tě musím
že ses vzdal královny a ne žádné husy
zahodils poklad a drahokam
a teď ho držím sama v dlaních a už znovu ti ho nedám

tvoje alibistické litanie
svalující vinu
tak dobře mi je
že procitla jsem
poznala svou vlastní chybu
a když už jsme u toho
tady máš taky jednu
báseň
poslední
pro tebe..

*

nevěsta bez střevíců
utíká světnicí
k milenci
v očích úžas
v ruce hořící světlici
podpálit jeho dům
ať oheň doletí až k sousedům
je vlahý večer první máj
tak ať ohýnky plápolaj
a milenec můj
shoří na popel
stůj co stůj


nevěsta v ložnici
v pantoflíčcích bez kramfleku
schrnuje deku s těla vedle ležícího
zabila svého milého
ubodala k smrti
v dlani svírá dýku
olízne její střenku
ušklíbne se zvesela
tohle se přece jenom nedělá


nevěsta znovu před oltář vstoupila
později řekne, že nic neviděla a neslyšela
neví, kdo to byl
kdo by tohle zvěrstvo učinil
při smyslech nebyla
samou láskou byla jako opilá
však její muž našel se v komnatě
smrt převzala nad ním opratě
krev z jeho těla proudila kapala
zatímco sněhobíla nevěsta omdlývajíc plakala
inu komu mi by bylo do smíchu
když její muž má rozřezanou páteř až po míchu

nevěsta sama sedí ustrašená
před sebe hledí
proč její snoubenec hlavu nemá
schledává s uzarděním
že ji nemá
jejím přičiněním
ach běda
co to způsobila
jak by teď problém napravila
milého oživila
rukama zalomí
a svou chybu si uvědomí
tu která celou dobu hnízdila
uvniř její hlavy
a to sice, že ji to prostě baví