B2

Kam chodíš spát, když se nikdo nedívá?

Prší a je to jako parabola. Jsem na vršku křivky a dál už to nepůjde. Kolikrát se ti ještě prodám, abys mě začal mít doopravdy rád?

Nebuď jako tatranka, říká mi Magda a tváří se vážně, pivní pěnu ještě v koutku pusy. Kostel na kopci září a láká k vyběhnutí. Vpíjím ho očima, celou tu majestátnost a posvátnost, co nakonec ale vždycky je jen zima a dřevěné lavice, příliš tvrdé na to, aby se na nich dalo sedět dlouho.

Dýchl na tebe Bůh a tak to mělo bejt. Nic neřídí a do ničeho nezasahuje. A kdo se moc ptá, moc se dozví. Když jsem se ptala stejně jako ty, tak mi babička říkala, že koho Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje.

Přijde mi to hloupý, ale mlčím, mlčím do svého talíře, rozrýpávám porci jako bitevní pole, tvořím zákopy a znovu je bořím a nechávám klouzat do krku. A dál, až do žaludku.

Buď jako luxusní čokoláda, tatranka může být každá druhá.

Vnitřnosti mi kroutí had, uzluje smyčky a vlézá pod jazyk. Mluvím starobylou řečí, slova se spouštějí jako pavouci po pavučině.

Lezu si své crescendo, pevně zapletená sama do sebe.

Já tě opravdu chtěla, syčím. Jsem čokoláda, jsem čokoláda, jsem čokoláda. Zvedá se mi žaludek, pusou mi protékají světy, celé dějiny, bezbrannost všech žen, co jsou jako já.

Já tě opravdu chtěla.

Tatranko.