Pod vlivem polární záře...

Byl jsem na Zemi už dva týdny probíral se hromadou dotazníků
které mi poslali z ministerstva života a práv narozených
a první co mě zaujalo byl úvodník
,,Popište podrobně okolnosti které vedly k vašemu narození,
v případě potřeby nakreslete obrázek,,
no co už, nejsem žádný spisovatel ale kreslení mi docela jde
a na úřadě mají určitě dobrou představivost.

Bylo samozřejmě pěkné že jsem dostal brožurku
,,Váš život a jak se s ním vyrovnat,,
dokonce tam bylo i pár přikázání namátkou třeba…
nebudeš sexy…
nebudeš rozmařilý…
nebudeš mít víc jak sedm párů ponožek…
nebudeš tělesně obcovat
s více než dvěma příslušníky opačného pohlaví zároveň…
nebudeš tančit nahý před oslem…
nezasviníš koupelnu…
a nebudeš krást bližnímu víno.

Bylo také fajn poslouchat metafyzického psychologa o povaze Bytí a Nebytí
i další zajímavé návodky jako ta o nějakém chlápkovi
co žil v jeskyni ale nevěděl že jde o jeskyni dokud z ní nevyšel ven,
nu a tak jsem se rozhodl že vyjdu.

No a hádejte koho jsem potkal prvního?

Z její vyrovnanosti vyzařovalo něco nesmírně hlubokého
a zároveň jakési nemravné požitkářství
jako by se řídila prapodivnými zásadami
a pohánělo jí cosi rafinovanějšího než jsem si uměl představit
přesto jsem se osmělil vkročit do té nespoutané divočiny
abych se mohl ocitnout v neprobádaných vodách.
problém byl trochu v tom že nemám problém zapříst rozhovor s dívkou
ovšem za předpokladu že po ní nešílím
pokud začnu šílet, což se právě stalo,
veškerý můj vtip a šarm připomínají německého ovčáka po lobotomii
a tak jsem jen prohodil ,,To máme dnes pěkné vesmírné počasí,,

Přehodila si nohu přes nohu
a já pod hedvábnými punčochami zahlédl ten svůdný tvar.
Neušlo jí to, zářivě se usmála v očích jí zajiskřilo,
jestli existuje něco jako prastaré mystérium,
pak se ukývalo v těch jejích,
ovšem když promluvila bylo to jako když upustíte kulomet do míchačky.
,,Milý pane máte poněkud zvláštní dialekt
jako byste spolykal všechny jarní žáby
i když vám to možná zní jako rolničky rozechvívané lehkým povětřím…
vypadáte jako bubák z kopců co se namočil do dehtu, kutálí se dolů
a přitom na sebe lepí klacky a trní i samotnou auru zmatků z těch míst…
trochu mi připomínáte Boreáse,
zdáte se docela roztěkaný, máte poněkud maniakální oči
a levou nohu co chce být patrně někde jinde, když se tak cuká…
boty máte však tak vyleštěné že v nich může někdo zahlédnout nekonečno…
Povězte mi co by se stalo, kdybych překonala rychlost světla?
Potemněla bych?

Pravděpodobně budete vším i ničím
asi jako balancovat na špičce Mount Everestu
a chodidla mít o osm kilometrů níž…
hrát všemi barvami a zároveň žádnou nemít…
otočit se a zjistit že se díváte přes rameno na své temeno…
propadnout se do sebe a mít hlavu v břiše
a zároveň se nafouknout do velikosti Slunce
pokusit se jít ale zapomenout kolik nohou máte
a každý krok působí jako pokus sestavit rozkládací lehátko…
svinout se sám kolem sebe a všude kam se podívám jste jen vy

,,To s těmi nohami se vám docela podobá,,…řekla s úsměvem
,,Zřejmě je váš poločas rozpadu jen o něco menší
než u obohaceného uranu,
takže vám dám tolik šancí i času, aby jste mě mohl hýčkat a rozptylovat
a přitom mi objasnil jestli to tak opravdu je,
protože jestli uvěřím té vaší historce
začnu snad věřit i na život po životě,,

inu pokusím se milá Auroro,
kdysi mi totiž jeden z moudrých řekl
,,Nezvítězí ten jehož temnota je mocnější,
ale ten který najde světlo v ženě,,