PRO FREUDA

 

 

PRO FREUDA

 

 

starý autobus mě vyplivuje na pro mě neznámém místě

nevím

co tady vlastně pohledávám

ale nějaká síla mě sem přitahuje

jako bych tady měl potkat cosi ze svého osudu

 

ocitám se v rozlehlém parku před budovami kampusu

mladí lidé se bezstarostně trousí kolem mě

aniž bych budil jejich pozornost

 

vstupuji bezmyšlenkovitě do nejbližší z budov

uvnitř nečekaně rozlehlé a podivně členité

ztrácím se v té spleti schodišť pater a místností

které se zdají být různě zařízenými učebnami

jsou ovšem prázdné a jejich účel mi zcela uniká

mám proto potřebu jít stále dál

 

má cesta mě sama vede do podzemních pater

kterých je překvapivě víc než těch nadzemních

se spoustou menších místností

plných studentů a živě probíhajících seminářů

 

rád bych nahlédl blíže abych zjistil čemu se vlastně věnují

musím však stále dál

zachvácen posléze silným nutkáním opustit toto bludiště

a vyjít ven opět na čerstvý vzduch

nenacházím však žádný směr vedoucí k možnému východu

 

až intuitivně zahlédnu dvě dívky

a něco mi jistojistě říká

že také míří k východu

 

nenápadně se za ně zavěsím

a po čase za nimi skutečně vycházím

do krásné zahrady plné rostlin a zelených stromů

 

po chvíli se znovu ocitám na starém známém místě

kde mě původně vyklopil stařičký autobus

a kde už se cítím skoro jako doma

 

odkudsi pomalu přijíždí koňský povoz

a mně se naskýtá zvláštní scenérie

kdy jakýsi mladík drží v ruce zvířecí hlavu

kterou nabízí jednomu z koňů ke krmení

jako by to snad ani nebyl kůň ale obrovský bojový pes

ten se však apaticky odvrací a nejeví o krmení zájem

proto se snažím mladíkovi radit

aby onu snad vařenou hlavu koni raději naporcoval

 

scenérie se zničehonic zcela proměňuje

ocitám se na zpustlém městském prostranství

zcela liduprázdném

a odkudsi ke mně přichází dávný známý

jehož jsem neviděl už dobrých dvacet let

(kdysi mu kamarádi bůhvíproč říkali muffin)

 

 

drží pod paží jakési futuristické technicistní prkno na kolečkách

zřejmě se s ním chce přede mnou předvádět

načež si na svůj podivný přístroj lehá bokem

a bizarní vozítko s ním samo neslyšně ujíždí ulicí plnou výmolů děr a špinavých louží

které vymetá jakoby nic

až s ním v jedné nečekaně hluboké kaluži zmizí docela

což mi připadá směšně absurdní

 

natáčím si ho při tom nenápadně na mobil

nevím zda se mám jeho podivínství smát nebo ho spíše litovat

on však zničehonic stojí mokrý vedle mě

a jeho jedinou starostí je

abych svůj záznam neposkytl médiím

 

cítím se jeho náhlou přítomností nepatřičně zaskočený

takže mi nezbývá

než se z celé trapné situace konečně probudit

 

jsou teprve čtyři ráno

 

 

 

 

 

Praha, 6.8.2021

 

https://www.youtube.com/watch?v=lWOXn1qwheg