Z diáře 1

Milý deníku, nebo diáři, nebo jak že Tě vlastně nazývám, představa, že by Tě někdo někdy zcizil, otevřel a četl, je až nesmírně nerealistická, ale přece mě to napadlo a přinutilo, nebo spíš ponouklo k tomu, napsat následující řádky.

Tento štos papíru svázaný k sobě patří mě. Jsem samozvaný umělec a víla, chlapec i moderní žena v jednom. Nejraději čtu dopisy a potom také knihy. Toužím po lásce, po tom, abych někoho mohla milovat a abych byla milována, i když se vlastně stále ztrácím ve slově láska, v její podstatě a významu a podobě a vůbec ve všem, co s ní souvisí. Mám snů na rozdávání, jeden bláznivější než druhý a ráda se svěřuju, ovšem ne se svými sny. Neumím moc dobře mluvit ani psát a vlastně ani číst, ale všechno z toho více či méně provozuji.

Cítím se být jakýmsi způsobem inteligentní, ovšem ne ve smysl IQ, ani školních znalostí, ani čtením encyklopedií a komunikací s intelektuálními lidmi. Nevím, zda se to vůbec dá za inteligenci považovat, zkrátka mám pocit, že něco tuším o životě, že už nejsem úplně ztracená, i když to vlastně asi stále jsem. Akorát mám pocit, že možná ve mně utkvělo něco z těch moudrých knih, které jsem četla a rozhovorů s lidmi z mého okolí i poslechu rozhovorů cizích lidí, k tomu určených. I zkušenosti jsem už jsem možná začala sbírat. Teď vám nejspíš připadám domýšlivá, ale jak vlastně člověk začne být moudřejším, než býval? A jak se to vlastně pozná? Pro mě to znamená trochu jiný vzorec pro život. Jsem tak nějak jinak nastavená než dřív a je mi tak nějak dobře, lépe. Je v tom moudrost?

Tady jsem se to radši rozhodla utnout.

Tohle jsem já. Neuspořádaná bordelářka, s bordelem ve věcech v životě i hadrech. Z čehož nevím, co vyplývá. A jestli ten deník někdo otevře na těchto stranách a bude je číst, tak mu držím palce. Já bych to nečetla. Ciao!