Z diáře 2

Vždycky jsem žila v tom, že aby člověk mohl napsat knížku o svém životě, musí zažít něco opravdu neuvěřitelného. Pochopitelně, aby to lidi bavilo číst a aby měl něco zajímavého jako námět, prostě aby měl o čem psát, protože knihu, popisující každý den jeho života jako rutinní záležitost by nejenže nikdo nečetl, ale nedovedu si představit, ani to, jak blbě by se taková kniha psala. Dlouho mi to tak přišlo.

A pak, nevím přesně kdy, mi život začal připadat neskutečně neobvyklý, zajímavý a vzrušující. Když to vezmu hodně dozadu, je vlastně úplný zázrak, že jsem se narodila. Kdyby se naši nepoznali... To narážím na to kdyby. Kdyby jsem vykázala ze svého slovníku i života. Kdyby neexistuje, stejně jako situace na něj navazující.

Vlastně mi někdy připadá, jako bych sama žila ve filmu. Jenom si to dost často neuvědomuji. Druhá věc je, že často prohlašuji, že jsou filmy lživé. Ale jak může být něco, co je vymyšlené, pravdivé nebo lživé? Vždyť je to vymyšlené, to obojí popírá. Život ale vymyšlený není. Chci ho odžít co nejlíp co nejvíc, nejvíc jak budu moci.

Zvykla jsem si mnoho ze svého života dokumentovat právě proto, že mi často připadá stejně neuvěřitelný jako příběhy z knih a filmů. Stačí mi jenom si ho víc uvědomovat, ten život, a dělat to, co chci. Na což je někdy strašně složité přijít, ale i ta cesta k tomu většinou stojí za to. Hezky se potom na to všechno vzpomíná. Stačí mi zvednout se a dělat věci vědomě.