Z diáře 3

Přijde člověk na to, co chce v životě dělat spíš, když na to bude mít plno času, nebo až se ocitne v časové tísni? Jeví se mi to tak, že plno lidí se k něčemu odhodlá až když jde do tuhého, dochází jim čas, tehdy jim všechno dojde a najednou vědí, chtějí dělat všechno, co si dlouho zoufale přáli, ale nikdy jim pořádně nedošlo, co to pro ně ve skutečnosti znamená. Povídá o tom více knih i filmů, ale funguje to skutečně, že když nám najednou někdo řekne, že nám zbývá rok života, uvědomíme si najednou, pod tím tlakem, co opravdu chceme? Nebo na takové věci člověk přichází, když má úplné volno a hromadu času?

On je v tom podle mě skrytý problém, protože nikdy nevíme, kolik máme času. Ale od toho teď pryč.

Přemýšlím, kolik času o samotě potřebuji, abych zjistila, co v životě chci. Když si člověk někoho začne hledat, někoho, koho chce mít blízko, znamená to snad, že už se nabažil času o samotě, zjistil, co chce a teď to jde realizovat? Není to přece jen značně nepravděpodobné?

Abych byla upřímná, sama zatím pomalu zjišťuji, co chci a mám pocit, že to není žádný snadno ukončitelný děj, chci říct, že se to mění.

Kdyby ten výrok platil, znamenalo by to, že se nelze náhle zvednout od stolu, zasunout židli a říct, vím přesně co chci, protože by to platilo pouze pro tu konkrétní chvíli. Prý že jediná životní jistota je, že se všechno mění. Nevím, kdo s tím přišel a taky proč se mi to zdá tak reálné. Tak rychle píšu, než se změní můj názor a nejen na tohle, ale třeba na psaní.