Dluh

Jakoby to bylo včera, kdy nade mnou stál v bílem fraku,
já ležel v kaluži vzpomínek s životem v krachu.
S úsměvem namířen na mé srdce,
proklouzl do mého života hladce.

"Náročný den, Přiítelíčku?" tázal se neomaleně.
Jen na gesto hlavou souhlasného jsme se zmohl.
"Není brzy na elixír pravdymluvící?" ptal se otevreně.
Než jen tupě souhlasit jsem mohl.

Podal mi ruku, náruč otevříc.
Proc mne? Tolik duší na světě bloudí.
Nespletl se ve mne, byt přítelem nebo něco víc?
Jak takové pocity v člověku se zkrotí?

Mnoho otázek a žádne odpovědi, to je celý on.
Znám ho tak dobře, že stačim slyšet jeho hlasu ton.
Vím pak jak se cítí, na co myslí či kam jeho soustředění mizí.
Kde sakra stěstí i pro něj vězí?

Nikoho v živote nemá, žádnou radost, přesto úsměv nechce ze rtu mu slézt.
Kam vejde s elegancí a úsměvem plný je ho dům.
Možná ví, jak se smutní lidé cítí.
Možná ví, jaké to je sundat masku a nic necítit.

Plynoucími roky přirostl mi k srdci, můj pokrevný bratr.
Svědkem na veselce života, ochráce mého největšího pokladu.
Na vymeření lásky k němu neexituje žádný metr.
Ted už o něm vím vše, žádnou lež, jen pravdu.

...........

Svůj dluh jsem ti splatil, nejsem nadále nic dlužen.
Vzal jsem ti bližné tvé, zradil tvé malinké srdíčko.
Kvůli mne si byl životem a stěstím ošizen.
Můžu v klidu spočinout, až zavrřu své víčko.

Snad mi promineš, Přítelíčku.
Já nechtěl, opravdu.
Já nechtěl s tvým životem zažít potičku.
Elixir pravdymluvící převzal nade mnou kontrolu.

Snad mi promineš, Přítelíčku.