Z diáře 4

  Od jisté chvíle, kterou nedovedu blíže určit ba ani datovat, se pokouším pochopit lásku. Přijít jí na kloub, zjistit, jak funguje a v čem spočívá. Marně. 

  Měla jsem plno různých dojmů a myšlenek, jak tomu teda je a v čem ta láska spočívá, ale za celou tu dobu, jsem na nic pořádného nepřišla. A jestli ano, dá se za můj jediný poznatek považovat, že to nelze. Samozřejmě, láska, jako taková existuje, ale neumím ji specifikovat (což bylo, mimochodem v jedné knize považováno za omezování). Láska zřejmě omezit nelze.  

  Domnívala jsem se dlouho, že až se zamiluji a budu milovat, bude pro mne lehce pochopitelná a pojmenovatelná, pochopím ji a popíšu. Skutečnost je spíš taková, že se mi stala důvěrně známou neznámou. Jen pár chvil dozadu jsem se rozhodla, že ji konečně přestanu studovat. Promyslet pokaždé zda říct ta dvě slova se může zdát efektivní a praktické, v praxi je to celkem drásající. Ani taktiky na lásku nefungují. (Vzpomínám si třeba, jak jsem si lásku chtěla zakázat, ale nešlo to.)  

  Ona je kapitolou, co kapitolou, ona je všechno možné, co si dovedu představit a ještě víc, nedá se chytit, vymezit, spočítat, předvídat, nic takového. Je to kouzlo a tajemný děj, shoda náhod, štěstí. A nevím, co bych si bez ní počala.  

  Co je to láska?